Lumír Pecold – Cesty do podzemí

 

OPATRNĚ, PŘEOPATRNĚ SE SUNEME KOLEM VIKLAJÍCÍCH SE KAMENNÝCH BLOKŮ nakupených v nepřehledné změti hrozící zřícením. Se zatajeným dechem podlézám úzkou štěrbinou pod mnohatunovou plotnou zaklíněnou jedním svým rohem o strop a kolébající se při sebemenším dotyku. Jedině tudy se dá projít od tří nevelkých jezer, zásobujících vodou Jezerní tábor, do dalších částí jeskyně, kde máme pokračovat v průzkumu.

 

Oblast Psího průlezu ještě není zmapovaná, ale mí kolegové Slavik a Miroslav tady pracují už počtvrté. Úplně se spoléhám na jejich orientační smysl. V sálu Alexandrina se pokoušíme najít propojení s jednou z dalších oblastí jeskyně. Celý den jsme se pohybovali vpřed pouze plížením. Místy se dalo postupovat po kolenou, ale vzápětí jsme se už opět protahovali úzkými plazivkami po břiše. Vypadá to, že než skončí expedice, budu mít odražené ledviny. Do zad mi co chvíli narazí některý výčnělek trčící ze stropu. Kolem ledvin už musím být samá modřina.

 

Znovu a znovu se obdivuji orientačním schopnostem obou mých kolegů. Bez nich bych byl ve spleti vzájemně se křižujících chodeb a zákoutí, nejrůznějších, navzájem si podobných puklin a odboček, už dávno ztracen.

 

Pokoušeli jsme se rozšířit průchod směřující k druhé oblasti jeskyně. Příliš se nám to nedařilo. Nasoukáni do úzké a nevysoké štěrbiny jsme se snažili v tvrdém jílu prokopat a rozšířit pokračování cesty. Se vzpaženýma rukama jsme zalézali do otvoru. Tady se musel rozrušit tvrdý krunýř jílovité zeminy, nabrat hromádku na lopatu a vycouvat tři metry zase ven. Teď jsme teprve mohli vysypat hlínu z lopaty a znovu se nasoukat do chodbičky. Byla to úmorná, nekonečná a špinavá práce. Střídali jsme se často, ale postup byl téměř neznatelný.

 

„Tak, a už toho mám dost!“ prohlásil Slavik po tom, co ho málem pohřbila velká hromada hlíny, která vypadla z jakési kapsy ve stropě chodby.

 

Okamžitě jsme ho vytáhli za nohy ven z té úzké nory, kde byl pod závalem s rukama nad hlavou úplně bezmocný. Teď plive kolem sebe hlínu a střídavě rusky a ukrajinsky kleje. V malém prostoru, kde se dá sotva dřepnout, se snaží zbavit záplavy hlíny, která se mu dostala pochopitelně téměř všude. Postupně se zbavuje jedné části oděvu po druhé. Se zadkem opřeným o nízký strop a hlavou mezi špičkami bot se snaží vytřepat hrudky a kamínky zpoza košile.

 

„Zkusíme najít spojení z druhé strany,“ navrhl Miroslav. Opřeli jsme lopatu o skalisko trčící uprostřed chodby. Vyzvedneme ji na zpáteční cestě.

 

Průchod jsme nenašli. Čas ale běží neuvěřitelně rychle, je třeba se vrátit do tábora.

 

Plazíme se nizoučkými chodbami. Tu a tam vlezeme někam, kde cesta nepokračuje. Stále častěji se musíme vracet. Kluci znervózněli.

 

„No tak, abych to řekl opatrně a nevyděsil vás,“ začal Slavik. „Myslím, že jsme se ztratili,“ řekl konečně to, co už nám všem bylo dávno jasné, ale nechtěli jsme si to přiznat.

 

„Mám kompas,“ řekl jsem do napjatého ticha. Od chvíle, co jsem se v této podzemní síťovině ztratil cestou z tábora na záchod, jsem se bez kompasu nehnul.

 

„No výborně!“ zajásali kluci a vrhli se po mém malém přívěsku ke klíčům, který jinak není téměř k ničemu. Teď jeho neklidná střelka udávala alespoň přibližně směr, kterým bylo třeba se vydat.

 

 Ještě mockrát jsme couvali ze slepých a neprůchodných chodeb. Mnohokrát jsme si ověřovali směr podle neposedné a chvějící se střelky té dětské hračky a znovu hledali správnou cestu k táboru.

 

Konečně lopata!

 

Oddechli jsme si, ale vzápětí jsme celí užaslí zase zůstali stát.

 

„To snad není pravda! Vidíte to, co já?“ vydechl Miroslav.

 

Viděli jsme dobře. Ta lopata nebyla naše!

 

„Jak se to sem dostalo? Vždyť tady v té oblasti ještě nikdo nikdy nebyl. Anebo jsme prolezli do nějakého druhého jiného rajónu? Ale kam?“ Slavik si rozpačitě prohlíží tu hloupou lopatu a přemýšlí nahlas.

 

„Dokud to tu nebude pořádně zmapované, tak už sem nevlezu!“ zapřísahal se Miroslav a znechuceně hodil na zem transportní vak.

 

Trvalo nám to ještě další tři hodiny, než jsme našli i náš pracovní nástroj. Tři hodiny plížení. Tři hodiny kruté nejistoty.

 

Pak už bez problémů směřujeme do tábora.

 

„Kde jste tak dlouho?“ ptaly se nás holky, které byly mapovat v Madonivském obvodu. Nedostalo se jim kloudné odpovědi. Tak trochu jsme se styděli přiznat, že jsme zabloudili. A tajemství jedné lopaty navíc zůstalo stejně nerozřešeno.

 

Z kapitoly: Jeskyně Optimistická, str. 83 – 85.

 

 

---

 

 

O autorovi

 

Ing. Lumír Pecold působí jako fotograf, kameraman, výtvarník a nezávislý novinář. Publikuje časopisecky, v rozhlase i televizi. Samostatně napsal a nafotil knihy – Cesty do podzemí (z prostředí výzkumných výprav speleologů), Sever (expedice, dobrodružné výpravy i jen toulání evropským severem), Russland (v němčině vydal Bruckmann Mnichov). Společně s V. Tkáčem napsal rozsáhlou publikaci Památky UNESCO – Střední Evropa, kterou také ilustroval a pro kterou dělal celkovou grafickou úpravu. Šedesát jeho fotografií bylo otištěno v kalendáři „Památky UNESCO“. Je také spoluatorem dvanácti televizních filmů o památkách UNESCO. Jako fotograf, řidič, průvodce a tlumočník se podílel na rozsáhlém projektu „Sowjetunion quer durch“ pro Badenia Verlag. Dva roky fotografoval pro firmu INNOVA z USA. Jako fotograf a obrazový poradce působil pro softwarovou firmu Microsoft se sídlem v Seattlu. Jeho fotografie najdete také například v propagačních materiálech firem Gumotex, Kammsport, Meindl, Jansport, BayWa a řady dalších. Každoročně vychází také několik exkluzivních obrazových kalendářů s jeho fotografiemi.

 

Ing. Lumír Pecold mimo prakticky celé Evropy procestoval také Kubu, USA včetně Aljašky, Kanadu a velkou část Asie i kus Afriky. Během objevitelských výprav jeskyňářů pracoval ve společné expedici s Angličany v Picos de Europa ve Španělsku. Několik let se podílel na výzkumech v Krymském krasu na Ukrajině, působil v druhé nejdelší jeskyni světa „Optimistická“ na Ukrajině, zúčastnil se expedice, při které byla objevena v té době druhá nejhlubší propast na Zemi – propast Vjančeslava Panťuchina (Bzybský hřbet) v Gruzii…

 

Více informací o ing. Lumírovi Pecoldovi a jeho články naleznete na stránce Internet Geographic Magazine.

 

 

 Článek sestaven na základě laskavého svolení pana inženýra Lumíra Pecolda