Osud jeskynního medvěda (Andrew Curry)

Hervé Bocherens tvrdí, že jeho kolegové označují jeho výzkumnou metodu za trochu „krutou.“ On rozpouští 30 000 let staré zvířecí kosti v kyselině chlorovodíkové, která je dostatečně silná na to, aby rozežrala kov. Kost se rozpustí v louhu, který pak zahřeje na přibližných 200 stupňů Fahrenheita a pak to zmrazí, dokud z toho nezůstane špetka prášku, která váží méně než jednu setinu unce. Metoda může být krutá, ale získají tak cennou chemickou biografii jeskynního medvěda.

Bocherens, evoluční biolog na univerzitě v Tübingenu v Německu, vede výzkum evropského druhu medvěda, který vymřel před 25.000 lety. Po stovky let lidé při kopání nacházeli pozůstatky jeskynních medvědů. Ve středověku byly masivní lebky považovány za lebky draků, ale posledních deset let došlo k rozšíření výzkumu toho, jak medvědi žili a proč vymřeli. Velké množství medvědích kostí bylo objeveno v jeskyních ve Španělsku a Rumunsku, kde medvědi kdysi přezimovavali. „Jeskyně jsou dobré místo pro uchovávání kostí a štěstí pro nás, že jeskynní medvědi tam umírali,“ uvádí Bocherens.

Spolu s mamuty, lvy a nosorožci srstnatými byli jeskynní medvědi (Ursus spelaeus) jedním z nejimpozantnějších tvorů v Evropě. Samci vážili až 900 kg, to je o polovinu víc, než váží největší dnešní grizzly. Jeskynní medvěd měl širší hlavu než dnešní medvědi, a silnější ramena a končetiny.

Pravěcí lidé malovali obrazy zvířat na stěnách jeskyní a vyřezávali jejich podobu do fragmentů mamutích klů. Ale vztah lidí a jeskynních medvědů byl záhadný. Byli lidé pro medvědy kořistí nebo dravci? Byli medvědi předmětem uctívání nebo strachu?

Jeskynní medvěd se objevil v Evropě před více než 100.000 lety. Zpočátku sdílel kontinent s neandrtálci. Nějaký čas si archeologové mysleli, že neandrtálci uctívali medvědy, nebo dokonce uctívali medvědy a jejich jeskyně.  Tato myšlenka byla popularizovaná v roce 1980 v románu Jean Marie Auel jeskynního medvěda, ale od té doby tato myšlenka byla vědci zavržena. 

Moderní člověk rozumný (homo sapiens) přišel do Evropy asi před 40 000 lety a brzy si byl vědom medvědů. Francouzskou Chauvetovu jeskyni obsadil před 32.000 lety a zdi této jeskyně nesou malby hyen, lvů a medvědů a jsou to snad nejstarší malby na světě.

Umělci nebyli jen jeskynní obyvatelé. Podlahu jeskyně pokrývá sto padesát koster jeskynního medvěda a její měkká hlína stále nese v sobě otisky tlap stejně, jako otisky míst, kde zřejmě spali. Nejdramatičtější je lebka jeskynního medvěda, usazená na kamenné desce uprostřed jednoho dómu, kterou tam doprostřed uložil záměrně nějaký dávno zmizelý obyvatel jeskyně. „Neexistuje žádný poznatek, podle kterého bychom mohli říct, jestli to byla jen zvědavost, když někdo dal lebku na kamennou desku, nebo to mělo náboženský význam,“ říká Bocherens.

Další objev, který byl stovky kilometrů na východ od Chauvetové jeskyně, vrhl nové světlo na vztahy mezi jeskynními medvědy a lidmi.

Švábská Jura je vápencová  plošina v jihozápadním Německu, která je protkána jeskyněmi. Kousek od vesnice Schelklingen cesta zavede návštěvníky na úpatí vápencových skal v údolí Ach. Ocelová brána střeží jeskyni Hohle Fels před vandaly a zvědavci (jeskyně Hohle Fels proslula jako naleziště Venuše z Hohle Fels, která je označovaná jako nejstarší vyobrazení člověka (pozn. přek.). Uvnitř jeskyně rozléhající se zvuk kapající vody narušuje tichá rozprava šesti archeologů.

Reflektory v hlavním dómu jeskyně osvětlují strop, který je klenutý, jako na katedrále. Rozprostírá se nad podlahou jeskyně, která má pět tisíc metrů čtverečních. Kdysi dávno, jak bylo zjištěno podle koster a nástrojů, které archeologové našli, zde nacházeli své útočiště před zimním počasím jak jeskynní medvědi, tak lidé.

V roce 2000, doktorka paleobiologie z Tübingenské univerzity Susanne Münzelová objevila medvědí obratle s malým trojúhelníkovým kusem pazourku uvnitř. Kámen byl pravděpodobně zlomený hrot kopí, nezvratný důkaz úspěšného lovu medvěda před 29.000 lety.

Münzelová také našla medvědí kosti, které zjevně byly poškrábané od kamenných nástrojů. Rýhy a sekance na lebkách a končetinových kostech dokládají, že medvědům byla kůže a jejich maso odříznuté. „Zde museli být jeskynní medvědi lovená zvěř, jinak bychom nenašli kosti, které mají rýhy způsobené odřezáváním masa,“ uvádí Münzelová. Taky doplňuje, že dost kostí bylo z mláďat medvědů, která asi byla odlovena při zimování.

Jeskynní medvědi zmizeli nedlouho po tom, co se lidé rozšířili po celé Evropě. Mohl byt lov příčinou, jenž vedla k vyhynutí medvědů? Podle antropologa Erika Trinkausa z Washingtonské university v St. Louis to není pravděpodobné. „Lidé žijící v pozdním pleistocénu nebyli hloupí,“ říká. „Oni strávili velkou spoustu času vyhýbáním se tomu, aby je něco sežralo. Jeden ze způsobů, jak to udělat, je zůstat daleko od velkých medvědů.“ Pokud lov byl výjimečnou událostí, jak on tvrdí, musí být další důvod, proč medvědi vymřeli.

Zkumavky Herva Bocherensa nás mohou přivést na stopu. Testuje bílý prášek  pomocí  hmotnostního spektrometru. On pozná různé izotopy, chemické formy, prvků jako je uhlík a dusík, které ukazují to, co medvědi jedli a jak rychle rostli. Při zkoumání stovek kostí z desítek lokalit v Evropě  Bocherens zjistil, že jeskynní medvědi byli hlavně býložravci.

To by je dělalo obzvlášť zranitelné v poslední době ledové, která začala asi před 30.000 lety. To znamenalo delší ledová období, které zcela eliminovalo vegetační období a změnu výskytu rostlinných druhů v celé Evropě. Jeskynní medvědi se začali stěhovat ze svých starých území a podle analýzy DNA zubů nalezených v blízkosti Dunaje, kterou provedli vědci z Institutu Maxe Plancka v Lipsku. Populace jeskynních medvědů byla relativně stabilní přes 100.000 let a stejné genetické vzory ukazovaly generaci po generaci. Ale asi před 28.000 lety se objevil nový vzor DNA, což  může mít spojitost s hladověním a putováním medvědů.

Ale pouze změna klimatu nemůže mít za vinu vyhynutí medvědů. Podle nejnovější studie DNA vědci z Institutu Maxe Plancka v Lipsku, ale taky podle Bocherensa, Münzelové a Trinkausa, populace jeskynních medvědů započala svůj dlouhý a pomalý pokles již před 50.000 lety, dlouho předtím, než započala poslední doba ledová.

Nová studie nepodporuje jiné vysvětlení pro vymření jeskynního medvěda než to, že jeskynní lidé – neandrtálci - a pak rostoucí populace homo sapiens, se nastěhovali do evropských jeskyní a tak jeskynní medvědi měli míň bezpečných míst pro spánek. Akutní nedostatek volných jeskynních prostorů mohl znamenat fatální ránu pro tyto nádherné šelmy.

–   Andrew Curry pravidelně píše o archeologii a historii v magazinu Smithsonian.

Další zdroje:

• “Withering Away—25,000 Years of Genetic Decline Preceded Cave Bear Extinction,” by M. Stiller et al., Molecular Biology and Evolution (2010) 27 (5): 975-978.

• “Sudden replacement of cave bear mitochondrial DNA in the late Pleistocene,” by M. Hofreiter et al., Current Biology, 20 February 2007, Volume 17, Issue 4, R122-123.

• “Dental microwear of cave bears,’” by Hervé Bocherens, PNAS, 2009, Dec. 1; 106 (48): E133.

• “Bears and Humans in Chauvet Cave,” by H. Bocherens et al., Journal of Human Evolution, Volume 50, Issue 3, March 2006, p. 370-376.

—————–

Copyright: Článek Fate of the Cave Bear vyšel v prosinci 2010 na Smithsonian Magazine. Tento článek lze volně šířit k nekomerčním účelům pokud je zachováno všech odkazů a zdrojů jak stanovuje fair use law.