Skleněné dómy

Skleněné dómy
Karel Absolon, Moravský kras (str. 17)

K jihu snižoval se dóm v chodbu zaplavenou mělkou vodou, jejiž strop s krápníky splýval až k hladině. Po pravé straně pod odhaleným a ve vzduchu volně visícím travertinovým příkrovem bylo však možno proplazit se ještě dále, kde ve vzdálenosti 80 m se zdál být příkrov náplavy zcela uzavřen. Když jsem však nové jeskyně polohově do mapy zanesl, poznali jsme hned, že zde musí být pokračování, ovšem byl zde sifon naplněný nikoliv vodou, nýbrž břečkovitou vodou mokvající hlinou, skrze kterou jsme se museli v pravém slova smyslu ležmo prokousávati. My? Ano, v plné aktivitě objevují se na scéně tři nadšení mladí mužové, techničtí činitelé, jejichž jména slyšeli jsme již u Plániv: Vladimír Brandstätter, Karel Divišek a Vladimír Ondroušek, kteří jdou od těchto chvil stále s sebou. Byla to kratochvilná podívaná, jak Divíšek dne 13. listopadu 1921 otáčel jako nebozez v břečce na délku 22 m a razil cestu do prvních volných prostor 16 m šířky, jež přecházejí k východu do slepé odbočky se sifonem. Ale náš „nebozez" se vrtá na protilehlé straně statečně dále a mizí nám jako vyplašený krtek v díře. Najednou volá mocným hlasem, z něhož hned „čicháme“, že se jedná o něco neobyčejného: „Lezte honem sem, jsem zde v ledových jeskyních!“ Nemusí nás dvakrát pobízet. Již mne chytá statečný hoch za ruce a vytahuje z díry do prostor oslňující krásy; kam zrak zamíří, samý ledový střechýl, samý ledový povlak, nesčíslné krystaly, v nichž se lámou paprsky našich reflektorů. Kamarádi, kteří se poprvé účastní opravdovské objevitelské explorace, oněměli úžasem. Já však poznávám, že nejsme v žádných ledových jeskyních, ač to na první pohled tak vypadá, ale v něčem, co jsem dosud neznal, v křišťálových jeskyních, v jakési ohromné drúze, kde všechny krápníky jsou čiré jako led, střechýle, buď hladké, nebo střapcovité, sintrové povlaky jako z ledu, překrásná ledová záclona, divné „skleněné hřebeny" ne nepodobné srnčím parůžkům, stalaktity rostoucí ve formě větviček - to všechno místo popisu raději vyobrazuji ve fotografii. „Skleněnými dómy" nazvali jsme tuto až 35 m dlouhou, až 12 m širokou, až 6 m vysokou prostoru. Na západním břehu zpozorovali jsme tři pořádné stalagmitové kupy, ale na to vše nemáme nyní čas. V tu chvíli lomcuje všemi objevitelská horečka, jenom dopředu, jenom dopředu! Skleněný dóm je na konci zase zatmelen naslepo, ale tentokrát vidíme u stropu volný průchod; stačí se do něj vtlačit na délku 3 m a už to jde volně 60 m daleko, kde se chodba lomí dvakrát v pravém úhlu do prostorné, 27 m dlouhé šířaviny, na jejímž konci prolézáme pod svahem ku stropu a pak se spouštíme zase dolů. Podle kompasu vidím, že se vzdalujeme stále víc a více od Macochy směrem na jih. To bylo něco překvapujícího a ponoukalo to, abychom neumdlévali. Chodba se kroutila v oblouku a již se ozýval hlahol předáka v divoké volné prostoře o délce 36 m. Celá východní strana je tvořená nakupenými hlinitými vršky a „čepicí" navršenou z balvanů. Na západním břehu leží obrovská odloupnutá, 15 m dlouhá deska, kolem níž možno skaliska oblézat jako v nějaké uličce. Šířavana je uzavřena napříč zdí nakupených balvanů, jež musíme přelézat. Za balvany je na délu 5 m nová, hodně zatmelená úžina. Následují velmi nevlídné, ba odporné prostory, ve kterých se střídají a rozvětvují zatarasené a sifonovitě zanesené chodby s komíny. Sráznou, stupňovitě do neznáma spadající chodbou zřejmě občas protéká voda. Až sem má chodba délku 383,4m a museli jsme se osmkrát prodírat úžinami; nelitovali jsme však námahy, neboť jsme byli plně odměněni jedním z nejzajímavějších exploračních pochodů, jež jsme zažili. Ačkoliv jsme měli kompas, ztratili jsme nakonec úplně orientaci a zabořeni do bahnité hlíny jsme debatovali o tom, co to může být za vodu, která tudy protéká, v jaké vzdálenosti jsme vlastně od Macochy a zda se nepřibližujeme ke Kateřinské jeskyni?

Teprve po zmapování jsme zjistili překvapující fakt, že nová dlouhá chodba, tvořící sled úžin, dómů a šíravin, stojí skoro kolmo na směr podzemní Punkvy, směřujíc od S k J. Vzdaluje se čím dále víc od Macochy, ale nepřibližuje se také ke Kateřinské. Protíná napříč Macošsko-Kateřinskou náhorní rovinu a musí ústit někde na povrch v Suchém žlebu; to znamená, že oba žleby, Suchý i Pustý, mají přímé podzemí spojení! To se zdálo být na první pohled neuvěřitelné! Ale za dva roky nato jiný člen našeho jeskynního sboru, inž. Růžička, zhotovil přesnou mapu nových jeskyň, podle níž jsme přesně fixovali východ těchto prostor v Suchém žlebu ve svahu pod mohutným shlukem kamení. Misto bylo určeno tak přesně, že jsme slyšeli zřetelně klepání na stěny z konečného místa Pohádkových jeskyň.


  

Speleologické výzkumy v Punkevních jeskyních - Skleněných dómech

Jiří Hebelka 

Krátce po objevu Macošských vodních dómů v Punkevních jeskyních 13. listopadu 1920 objevil prof. Karel Absolon se svými spolupracovníky v jižní části Pohádkového dómu chodbu, kterou prozkoumali na vzdálenost 175 m. Dva dny poté, 15. listopadu 1920, tajně vnikl do nově objevených prostor velitel zvláštního kamenovrtacího oddílu „Macocha“ poručík Sláma s 5 vojáky a postoupili o dalších 130 m (Brandstätter 1921). Tak byla objevena podstatná část horizontální chodby se dvěma dómovitými prostorami – tzv. Skleněnými dómy a Divokým dómem.

Tato chodba protíná směrem k jihu Macošsko-kateřinskou náhorní rovinu v jejím nejužším místě na vzdálenost 270 m. Její původní délka je od ústí v Pohádkovém dómu 312,5 m. Ve svém průběhu od Pohádkového dómu až po Divoký dóm zachovává horizontální charakter o průměrné nadmořské výšce 350 m n.m. Z Divokého dómu chodba pokračuje nad balvanitým závalem ve výšce 353 m n.m. a je ukončena dalším závalem ve výšce 354 m n.m. 6 m před koncem klesá směrem k západu úzká a nízká prokopávaná chodba sifonového charakteru, která končí v písčitých sedimentech ve výšce 350 m n.m.

Původně mohutná chodba je dnes v celé délce téměř po stropy zanesená alochtonními fluviálními sedimenty. Její průměrná výška se pohybuje okolo 1,5 m. Na dvou místech (ve vzdálenosti 59 m a 219,5 m od ústí v Pohádkovém dómu) se stropy sklánějí a vytvářejí po většinu roku neprůchodné, vodou zatopené polosifony. Za prvním polosifonem chodba přechází v malou síňku, v jejíž jižní stěně se nachází vstup do tzv. Brandstätterova komínu. Tento komín byl prozkoumán VI. Brandstätterem 12.12.1920. (Absolon 1970) Následuje nízká blátivá chodba, která ve vzdálenosti 109,6 m ústí do Skleněných dómů. Tato 50 m dlouhá, 10 m široká a až 8 m vysoká prostora dostala svůj název podle téměř průhledné krápníkové výzdoby. Ve vzdálenosti 240,6 m od Pohádkového dómu leží Divoký dóm, v němž vlivem tektonické predispozice došlo k řícení stěn a stropů a vzniku sutí, vyplňujícího dno prostor. (Hypr 1986). Při objevu této prostory byl u její východní stěny nalezen nálevkovitý útvar (závrt), z něhož byla směrem k Pohádkového dómu vyvržena hradba kulmských oblázků. (Ondroušek 1966).

Z geologického hlediska je podle I. Baláka chodba od svého ústí v Pohádkovém dómu až do konečného místa za Divokým dómem v podstatě celá budována v lažáneckých vápencích. Zaujímá anomální postavení vůči ostatním prostorám v Punkevních jeskyních. Anomalita se projevuje především v atypickém směru puklin a dislokací. Hlavní směr chodby je S – J, zatímco ostatní části Punkevních jeskyní jsou vytvořeny na podélných puklinách směru SSV – JJZ a příčných puklinách směru SZ – JV. Také při studiu ploch vrstevnatosti byly zjištěny největší změny jejich směru a sklonu v rajonu Punkevních jeskyních. Tyto změny jsou způsobeny výskytem několika menších asymetrických vrás s monoklinickou souměrností. Geneticky se jedná o nehomogenní ohybové vrásy. Osy vrás nejsou v terénu měřitelné, jejich existence vyplynula z korelací úsekových tektonogramů. Tímto způsobem byly zjištěny dvě osy B podélných vrás směru S – J s malým sklonem (Bobří síňka před Pohádkovým dómem, Skleněné dómy) a dvě osy B´ příčných vrás (před prvním polosifonem směru ZSZ - VJV, sklon 650 k VJV a před druhým polosifonem směru JZ - SV se sklonem 400 k JZ). V Divokém dómu dochází k silnému stáčení ploch vrstevnatosti severojižního směru do směru SZ – JV při zachování úhlu i směru. Tato deformace může být způsobena dislokací pravděpodobně příčného směru SV – JZ s horizontálním posuvem s vlekem vrstev.

Výzkum sedimentů byl proveden členy komplexní racionalizační brigády při katedře mineralogie a petrografie přírodovědecké fakulty. UJEP Brno. V závěrečné zprávě se uvádí, že studované sedimenty Skleněných dómů jsou neobyčejně dobře vytříděné a velice souměrné. Jsou produktem klidné sedimentace stálého toku. Jeho intenzita postupně slábla a došlo k dokonalému zaplnění jeskynních dutin na velkou horizontální vzdálenost. Sedimenty obsahují 59,6% valounů drob a 35,6% valounů dokonale zaobleného křemene. Valouny se vyznačují vysokými hodnotami koeficientu plochosti a nízkými koeficienty sféricity… Velikost valounů a morfologické vlastnosti se výrazně odlišují od morfologických vlastností sedimentů všech ostatních jeskyní oblastí Chobotu. (Štelcl a kol. 1987.)

Z průběhu chodby Macoško-kateřinskou náhorní rovinou a z její výškové situace vyplývá, že v určitém místě je podtékána vodami, přicházejícími do této oblasti od Ostrova (Lopač, Krasovský potok) a Vilémovic a vyvěrajícími v Malém výtoku Punkvy. Tato skutečnost byla známa již prof. K. Absolonovi, který za místa tohoto mimoúrovňového křížení označil „závrt“ v Divokém dómu. Vl. Ondroušek popisuje situaci takto: „Za stálého pozorování bylo zjištěno, že za záplav vystupuje zde voda zespodu a volně přetéká celou dráhu 300 m přes Skleněné a Krápníkové dómy do prvního jezera ve Výtoku. Zřejmě v těchto místech je podzemní křižování vod od Ostrova - Vilémovic. Nestačí-li totiž světlost odtokového profilu odvést všechny vody do Malého výtoku, hladina se vzdaluje o 6 až 7 m a nalézá nerušený odtok do Velkého výtoku! Funkce kdysi bývala i opačná – stoupla-li hladina na Punkvě, přelévala se v místech

dnešního přístaviště přes Krápníkové dómy do Divočiny, tam pronikala, aby se objevila v Malém výtoku. Zde jsou touto vyrovnávací spojkou spojeny dva sobě cizí vodní systémy s rozdílem hladiny 6 m. Tato kolmá spojka snad by se mohla s určitou rezervou nazvat Estavelou – vodu pohlcuje, vodu vyvrhuje.“ (Ondroušek 1966)

V roce 1940 nechal prof. K. Absolon při východní stěně Divokého dómu razit šachtu, která v hloubce 4 m zastihla hladinu podzemní vody. Pro nejasnost situace a nedostatek střeliva bylo prací zanecháno a dělníci byli převedeni na výkopové práce v jeskyni Pustožlebská zazděná. (Suchánek 1940).

Nejnovější teorie členů komplexní racionalizační brigády při katedře mineralogie a petrografie přírodovědecké fakulty UJEP Brno, opírající se o sedimentárně-petrografický výzkum širší oblasti Chobotu, popisují Skleněné dómy a přilehlé prostory jako spojku samostatných paleoodvodňovacích systémů Sloupského potoka, vyvěrajícího v oblasti Macochy a systému holštejnské Bílé vody, vyvěrající v Kateřinské jeskyni. (Autorský kolektiv 1987).

V roce 1985 zahájila činnost na této lokalitě nově vzniklá ZO ČSS 6 – 20 Moravský kras.

Za východisko průzkumných prací byla vytypována stará, částečně zasypaná Absolonova šachta v Divokém dómu. Vlastním pracím předcházelo zajištění přístupu do Divokého dómu, protože oba polosifony byly téměř po celý rok 1985 zaplněny vodou až po stropy. V říjnu 1985 bylo v prvním polosifonu instalováno čerpadlo KDFU 80, zapůjčené od organizace Moravský kras Blansko. Voda byla přečerpána požárnickými hadicemi přes Pohádkový dóm do říčky Punkvy. Toto řešení bylo pouze provizorní, protože po každé pracovní akci bylo nutné čerpadlo vyčistit a vrátit do skladu ve správní budově Punkevních jeskyní a při další akci je znovu instalovat. Pro malou životnost se neosvědčily ani požárnické hadice. Poměrně snadnější bylo zabezpečení průchodu druhým polosifonem. Před tímto polosifonem se chodba rozšiřuje v malou síňku, v jejíž levé stěně byl mezi skálou a naplavenými sedimenty malý otvor. Po jeho rozšíření členové skupiny pronikli do další síňky a z ní průkopem v její pravé stěně zpět do polosifonu, kde byly stropy již dostatečně vysoko nad hladinou, takže bylo možno zbývající část polosifonu přebrodit.

V listopadu 1985 se uskutečnil pokus o snížení hladiny vody na dně šachty v Divokém dómu. Její hloubka byla asi 20 cm. Voda byla ze šachty vytahována plechovými kbelíky a vylévána o 15 m dále za balvanitý zával. Tímto způsobem byla snížena hladina vody o 1 cm, potom se vylévaná voda začala vracet zpět. Tento jednoduchý pokus prokázal možnost odčerpání vody ze šachty, ale i nutnost instalace potrubí mezi Divoký dóm a druhým přístavištěm na vodní plavbě.

Koncem roku 1985 byla organizací Moravský kras pro tento účel zapůjčena polyetylenová hadice v délce 300 m, o vnitřním průměru 5 cm. Její instalace byla provedena tak, aby bylo možno odčerpat vodu z prvního polosifonu i ze dna šachty v Divokém dómu. Opačným postupem, tj. čerpáním vody z Punkvy do šachty v Divokém dómu, se přímo nabízela možnost provedení nálevové zkoušky, spojené s koloračním experimentem, která by prokázala správnost hypotézy prof. K Absolona a jeho spolupracovníků.

Zkouška byla provedena v noci ze 17. na 18. ledna 1986. K čerpání bylo opět použito čerpadlo KDFU 80, zapůjčené organizací Moravský kras. Dne 17. ledna 1986 ve 21:20 hod. bylo započato s čerpáním vody z Punkvy do šachty v Divokém dómu.


Foto: Čerpání vody ze dna šachty v Divokém dómu (autor: J. Formánek).

Ve 22.17 hod. bylo čerpání přerušeno pro poruchu čerpadla. Za tuto dobu hladina vody na dně šachty stoupla o 51 cm. Během dalších 40 minut, kdy probíhala oprava čerpadla, klesla hladina vody o 4,5 cm. Ve 22.58 hod. bylo čerpání obnoveno. Ve 23.06 hod. se hladina zvedla o 78 cm proti normálu. V následujících několika vteřinách nastal prudký pokles vody, ze dna šachty bylo slyšet hrnoucí se suť. Hladina vody se ustálila ve výšce 8 cm nad normálem a v této úrovni zůstala v celém dalším průběhu čerpání. 25 minut po půlnoci byla voda na dně šachty obarvena 300 g uraninu. Čerpání bylo ukončeno dne 18. ledna 1986 ve 2.50 hod.. Hlídkování bylo zajištěno u Malého výtoku Punkvy a v ústí odvodňovací štoly nepřetržitě od 0.30 o 7.00 hod.. Pro silný mráz -19 0C bylo sledování v 7.00 hod. ukončeno. Žádné prokazatelné zbarvení vody nebylo zjištěno, a to ani v následujících dnech. Tato zkouška potvrdila existenci dalších jeskynních prostor, pravděpodobně za východní stěnou Divokého dómu. Vstup do těchto prostor však nebude kolmou spojkou, jak předpokládal Vl. Ondroušek, ale kolenem sedimenty částečně ucpaného sifonu. Spojení Divokého dómu s Malým výtokem prokázáno nebylo.

Po této zkoušce následovalo přípravné období k vlastním hloubicím pracím ve dně šachty. Stěny původní šachty jsou ze tří stran tvořeny sedimenty, z nichž vystupují labilní vápencové bloky, pocházejí ze zřícených stropů. Dno šachty bylo zasypáno odstřeleným materiálem. V JZ stěně šachty, ve výšce asi 1,80 m nad hladinou, vyvěrá pramének vody. Vzhledem k tomu, že sedimenty stěn šachty jsou podmáčené a hrozilo jejich sesutí, bylo rozhodnuto provést výdřevu šachty. Dále bylo nutno instalovat přípojku elektrického proudu, telefonní spojení a elektrická osvětlení Divokého dómu. Pro zajištění transportu materiálu bylo prohloubeno dno I. polosifonu a v něm vybudována jímka pro instalaci čerpadla. Následovala náročná přeprava kulatiny určené k výdřevě. V šachtě v Divokém dómu bylo trvale instalováno čerpadlo KDFU 80. Veškerá činnost byla prováděna ve večerních a nočních hodinách, aby nebyl narušen provoz v Punkevních jeskyních. Tyto přípravné práce trvaly celý rok 1986.

Dne 6. 9. 1986 byla v Divokém dómu provedená druhá nálevová zkouška, spojená s koloračním experimentem. Tato zkouška probíhala za nízkých vodních stavů. Průtok Punkvy byl 260 l/s. V 17.30 hod. byla voda na dně šachty obarvena 70 dkg uraninu. V 18.35 hod. jsme započali s čerpáním vody z Punkvy. Čerpání bylo skončeno dne 7.9.1986 v 2.00 hod. Dne 10. 9. 1986 se obarvená voda objevila nejprve ve 12.15 hod. ve „Stovce“ v odvodňovací štole a v 16.00 hod. i v Malém výtoku Punkvy. Výsledek zkoušky jednoznačně prokázal souvislost Divokého dómu s Malým výtokem Punkvy. Z poměrně dlouhé doby průchodu barviva lze předpokládat sifonovitý průběh podzemního řečiště západně od Divokém dómu. ( Hebelka 1987)

Koncem roku 1986 bylo započato s výdřevou šachty. Začátkem roku 1987 byla výdřeva dokončena. V březnu 1987 bylo započato s výkopovými pracemi. V první fázi bylo nutno vyklidit odstřelený materiál (pozůstatek prací výzkumné skupiny K. Absolona) a splavené sedimenty ze stěn šachty. Po vyklizení tohoto materiálu jsme v hloubce 4,5 m narazili na skalní dno – jednalo se pouze o výběžek východní stěny Divokého dómu. Po jeho odstranění se v hloubce 5,5 m objevily silně erodované vápencové bloky, první známky toho, že zde kdysi proudívala voda. Šachta ve svém průběhu kopíruje východní stěnu Divokého dómu. Ta stupňovitě uhýbá směrem k východu. Západní stěna šachty je tvořena vápencovou lavicí, pod níž v hloubce 6 m byly nalezeny kulmské valouny o velikosti až 15 cm. V profilu šachty se střídají vrstvy šedých jílů, písků a štěrků. Valouny štěrků jsou tvořeny převážně drobami o velikosti 0,5 až 15 cm, méně jsou zastoupeny valouny křemene až 8 cm velké. Jednotlivé polohy jsou značně promíseny, pravděpodobně vlivem předcházejících nálevových zkoušek. V průběhu prací musí být odčerpávaná voda, která zvolna vytéká zpod východní stěny, její původ se dosud nepodařilo určit. Dne 29.7.1987 byla provedena nivelace za účelem zjištění výšek hladin v I. a II. polosifonu na dně šachty v Divokém dómu, Malého výtoku a říčky Punkvy. Z výsledků vyplynulo, že hladina vody v I. polosifonu je pouze o 5 cm níže než hladina v Punkvě.

Hladina vody v II. polosifonu byla ve výšce 350 m n.m., tj. o 40 cm výše než hladina Punkvy. Hladina vody v Divokém dómu byla ve výšce 346 m n.m., což je asi 1,6 m výše než hladina Malého výtoku a 3,6 m níže než hladina Punkvy. K tomuto dni byla také určena výška dna šachty po vyčerpání vody – 342 m n.m.. Šachta tedy dosáhla hloubky asi 9 m a její dno je téměř 2,5 m pod úrovní hladiny Malého výtoku.

Práce na této lokalitě nadále pokračují. Výhledově je počítáno s průzkumem komínů ve Skleněných dómech a výkopovými pracemi v sifonovitém pokračování chodby JJZ do Divokého dómu.

Literatura:

  • Absolon, K.: Moravský kras II.díl, Academia Praha 1970, 345 s.
  • Brandstätter, V., Ondroušek, V.: K objevům nových jeskyň v Moravském krasu, Olomouc 1921,
  • s. 19 – 22
  • Hebelka, J.: Předběžné výsledky barvící složky v Divokém dómu v Punkevních jeskyních,
  • In: Regionální sborník okresu Blansko, Blansko 1987, s. 62 – 63
  • Hypr, D.:Punkevní jeskyně – Skleněné dómy. Orientační geologická dokumentace – Divoký dóm. Archiv ZO ČSS 6 – 20 Moravský kras 1986
  • Ondroušek, V.: Výhledy průzkumu ústředního problému Moravského krasu. Vlastivědná knižnice časopisu Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí, Adamov 1966, s. 16 – 18
  • Suchánek, J.: Pracovní zpráva zaslaná prof. K. Absolonovi 1940. Archiv organizace Moravský kras Blansko
  • Štelcl, J. a kol.: Komplexní geologický výzkum území Chobotu v severní části Moravského krasu. (Závěrečná zpráva komplexní racionalizační brigády při katedře mineralogie a petrografie přírodovědecké fakulty UJEP), Brno 1987.

 


 


Video: Petr Chmela: Skleněné dómy (1994).