Matalova Vymodlená

ZO 6-20 Moravský kras podstatnou část své historie se zaměřovala na výzkum ve skleněných dómech v Punkevních jeskyních. A mezi nejvýznamnější objev patří objevení rozměrného dómu Katedrála, který ve vyšších patrech navazuje na další jeskynní prostory.

Jenže v roce 2004 přichází naše skupina o základnu, která se nacházela nedaleko Punkevních jeskyní a další rok na to se nám nabízí možnost zřídit si základnu v objektu Michálka, který donedávna sloužil jako sklad na dozrávání plísňového sýru Niva. Protože Michálka jíž nesplňovala požadavky mlékárny, je sklad na dozrávání sýra přesunut do Otinovsi. Tento opuštěný objekt je prodán naší skupině.

Jelikož objekt Michálka se nachází v Holštejnském údolí, tak se nám tímto krokem vzdálilo naše pracoviště ve skleněných dómech. Kvůli tomu někteří naši členové začali přemýšlet o tom, že bychom mohli zkoumat jeskyně v blízkosti naší základny. Nejaktivnějším v tomto směru byl Antonín Matal, který ve spolupráci s doktorem Ladislavem Slezákem, prováděl povrchový výzkum v okolí Michalky.  Na jeho základě je vytipovaných několik míst pro možné zahájení výzkumu.

Nakonec je rozhodnuto o místě, které se nachází v levé stráni Holštejnského údolí mezi Rudoleckou propastí a Jezevčí jeskyní, kde se nachází ventarola, která je sice zakreslená v některých speleogických mapách, ale doposud této ventarole nebyla věnována větší pozornost.

Přibližně po dvou letech obcházení, sondování a měření, jsme požádali o výjimku. Tento starý portál, o němž se domníváme, že je zbytkem starého vývěru, který odvodňoval plato pod Lipovcem, jsme nazvali jeskyní Bezčísla.

Dne 30.března 2012 jsme obdrželi rozhodnutí o povolení průzkumu a výzkumu této jeskyně, takže v roce 2012 již nám nic nebránilo, pustit se vší vervou do výzkumu.

První úkol byl odstranit sedimenty v přístupové chodbě tak, abychom mohli proniknout do očekávaných volných prostor, které nám předpověděly proutky. Byl prováděn výkop v plném profilu tak, aby se dal provádět transport materiálu ven z jeskyně pomoci koleček.  Byl prováděn výkop sprašovitou hlínou a jílovitými hlínami hnědé a červené barvy. Průběžně byly v hlínách nacházeny torza krápníků, brček a sintrových desek, které naznačovaly, že prostory se honosily bohatou výzdobou.

Foto: Portál jeskyně Matalová Vymodlená (autor: Libor Budík).

Na desátém metru se ztrácí stěna jeskyně, která doposud určovala směřování průzkumné chodby. Situace se mění na 15. metru, kdy nacházíme strop jeskyně. Po několika pracovních akcích i stěnu jeskyně, která určuje směřování průzkumné chodby. Dle tvarování stěn vodou lze usoudit, že se jedná o říční chodbu. Za první rok přibližná délka průzkumné chodby činí 30 metrů. Tento rok je změněn název jeskyně Bezčísla na jeskyni Vymodlená. A následující rok se rozhodlo o tom, že jeskyně se bude jmenovat Matalová Vymodlená.

Začátkem roku 2013 jsme při průzkumných pracích narazili na značně prosintrovnou hlínu, která nám ztěžovala průkop chodby a tak se postupy zpomalily. Po dalších čtyřech metrech se prosintrovaná hlína změnila v zával hrubé suti. Pokračování v tomto závalu se většině jevil jako nebezpečný a tak se vytipovalo pracoviště pod stropním korýtkem.

Toto pracoviště se po několika akcích ukázalo jako značně neperspektivní, protože naše snahy vyústily do úzké pukliny, která je pro člověka fyzicky neprůchodná.

Tím se pevně rozhodlo, že jediná možnost další činnosti je opatrně rozebrat zával, ve kterém končí průzkumná chodba. Tohoto úkolu se mistrně ujal Jirka Kunc. Mimo to se v té době začíná mluvit nahlas o zřízení uzamykatelné brány do jeskyně.  Dne 22. června 2013 se Jirka Kunc a Milan Hnízdo rozhodli, že upraví vstupní chodbu tak, aby byla nachystaná na objednanou bránu. Po několika vyvrtaných dírách dochází baterie ve vrtačce a tak se ještě domlouvají, že půjdou na čelbu rozdělávat zával.

A při rozdělávání závalu naráží na sintrovou vrstvu ve stropě , která zní dutě. Při pokusu o proražení páčidlem, páčidlo projelo dovnitř do prázdného prostoru. Prvně si mysleli, že se jim povedlo narazit na nějakou dutinu mezi závalem a liťákem, ale po zvětšení díry světlo svítilo do volného prostoru a uviděli gotickou chodbu. Tím se nám povedl první průnik do volných prostorů.

 

Foto: Chodba Osmdesátka (autor: Jiří Kuchař).
 

Tato nádherně zdobená chodba dostala název Osmdesátka. Ne kvůli své délce, jistě nemá osmdesát metrů, ale kvůli tomu, že Tonda Matal několik dní na to, oslavil  osmdesáté narozeniny. Tento objev Tondovi dáváme jako dárek k těmto narozeninám.

Jelikož jeskyně nebyla ještě zabezpečená proti vniknutí cizích osob, museli jsme postavit z kamení a hlíny falešnou stěnu, která představovala zával, aby nám někdo nepovolaný nevlezl do objevů.

Za dva týdny po objevení  Osmdesátky jsme již začali instalovat do jeskyně uzamykatelnou bránu a tak jsme mohli své objevy vyhlásit do světa. 

Následně se řešilo, kam se bude ubírat směr našeho výzkumu. Rozhodlo se o prodlužování chodby jdoucí ze západu na východ, která vedla do závalu. Při odtěžování závalu byl zjištěn průvan, který proudí závalem. Tento průvan byl využit jako ukazovatel směru pokračování.

8. listopadu 2013 v pozdních večerních hodinách se ukázalo jako správné, když Ing. Jiří Kunc a Ing. Jiří Pola a Milan Hnízdo pronikli do dalších volných prostorů, které jsou tvořené dvojdómem. Byl pojmenován jako Ryškův a Pavelkův dóm. Jedná se o dvojdóm o délce osm metrů a šířky pět metrů. Dno vytváří suťový svah, který směřuje do propasti.

Foto: Ryškův a Pavelkův dóm (autor: Libor Budík).

23. listopadu 2013 ve spolupráci Liborem Lánikem z ZO 6-17 Topas bylo provedeno zaměření a zmapování jeskyně.  Naměřená délka polygonu jeskyně je 157,97 metrů.

Při mapování dva neukáznění exkurzanti dole v propasti v Pavelkově a Ryškově dómě našli dva trativody. Vycházel z nich průvan a vracela se ozvěna. Trativod vlevo se nám povedlo prolézt. Byl tam malý dóm, který jsme později nazvali Skeptikův dóm, abychom vzdali  hold našemu velkému skeptikovi Jirkovi Polovi a připomněli si tak událost z 8. listopadu 2013, kdy Jirka na začátku pracovní akce zhodnotil následující činnost, že je to na houby, že to nikam nepovede. Pár hodin nato jsme objevili Pavelkův a Ryškův dóm.

Druhý trativod byl asi šest metrů dlouhý a šel kolmo dolů. Mnohé udivovala ozvěna, která se z tohoto trativodu vracela. Bylo jasné, že po překonání tohoto trativodu nás čeká nějaká větší prostora a tak jsme se domluvili, že tento trativod si necháme na 21. prosinec 2013, kdy máme každoroční akci Poslední kýbl - což je taková rozlučková akce s rokem.

Vyčistili jsme si trativod, abychom měli hladký průlez a čekali na den "D". Měsíc naše fantazie pracovala s myšlenkou, co nás asi čeká na konci tohoto trativodu.

Až jsme se dočkali toho dne. Jirka Kunc a Jan Švehla (ZO Babická speleologická skupina) se pokoušeli dostat do dalších prostorů přes Skeptikův dóm, ale zjistili, že je tato cesta neprůlezná. 

Trativod zkoušel prolézt Libor Budík. Po několika minutách se mu to povedlo. Ucítil, že je nohama z trativodu venku a má pod nohama pevnou zem. Což se mu moc nezdálo, protože když se otočil, tak svítil do tmy. Když našel kámen, který shodil, aby se ujistil, že stojí na zemi, ozval se dopad z hlubiny. Vrátil se nazpět do trativodu a otočil se, aby si mohl sednout a vyklonit se... Když se mu to povedlo uviděl, že vylezl na malou římsu u stropu velkého dómu.. Asi osm metrů dole uviděl chodbu. Jelikož neměl výstroj, aby tento terén mohl překonat, tak se vrátil.

S Jirkou Kuncem se domluvili, že se pokusí do těchto prostor proniknout 4. ledna 2014. Po překonání trativodu stanuli v nových prostorech. Jedná se o ponorovou chodbu menšího toku. Tento objev nazvali  chodba Slunovratu. Podle pozdějšího mapování zjistili, že nově objevená chodba má 100 metrů délky.

Foto: Chodba Slunovratu (autor: Zina Rudová).

Trativod je na hranici průleznosti a tak je vytipované místo pro vytvoření lepšího vchodu do nových objevů. A tak podstatná část naší činnosti v první půlce roku 2014 se zaměřuje na zpřístupnění nových prostor, abychom mohli provádět výzkum v těchto zajímavých prostorách.

5. dubna 2014 opět ve spolupráci s  Liborem Lánikem z ZO 6-17 Topas jsme provedli zaměření a zmapování jeskyně. A tak jsme došli k závěru, že délka hlavního polygonu celé jeskyně je 163 m. Délka polygonu včetně měřených odboček a komínů 264 m.Denivelace od vchodu -43m. Koncové místo se nachází 120m daleko od vchodu pod azimutem 63° cca 70m pod povrchem.

Dne 30.srpna 2013 se nám povedlo prolézt do jižní odbočky, asi v polovině Osmdesátky. Objevil se Malý dómek, jehož dno tvoří měkké a načechrané hlíny. Výrazný směr je v tomto případě severojižní. Po krátké poradě jsme usoudili, že Malý dómek by stál za výzkum, ale jakýkoliv výzkum by měl špatný dopad na výzdobu, která se nachází právě v této odbočce a tak je rozhodnuto, že se pokusíme do Malého domku prokopat zespodu.

13.  září 2013 po pečlivém zaměření Milanem Hnízdem, bylo v prokopané chodbě vytyčeno místo pro zahájení vykopu.  Pracovně toto pracoviště bylo označené jako sonda pod osmdesátkou, ale i jako Milanova sonda, protože má na tomto výzkumu největší podíl a taky vynaložil nejvíce sil v přesvědčování dalších členů, aby se zapojili.

Dne 20.  dubna 2014 se naše úsilí, které bylo vynaložené v sondě pod Osmdesátkou, ukázalo jako správné. Po vyvožení 135 koleček, vykopání  9,7 m chodby, se nám povedlo ve stropě sondy prostrčit hlavu do Malého dómku.

Dne 26.  dubna 2014 jeskyně Matalová Vymodlená získává cenu předsednictva České speleologické společnosti za nejvýznamnější objev v ČR v roce 2013 a cenu účastníků Speleofóra za nejvýznamnější objev v ČR v roce 2013.

Foto: Speleoofórum 2014 (autor: Igor Audy / ZO ČSS 6-17 Topas).

 

V součastné době výzkum pokračuje dál a jak to už je u speleologie,  každá nalezená odpověď na otázky, které nás trápí při výzkumu v naších jeskyních, přináší hromadu dalších otázek. V současné době máme v jeskyni Matalova Vymodlená spoustu nových otázek, na která se snažíme najít odpovědi.

-----

Zpracováno z textů Michala Šenkýře, Milana Hnízda, ing. Jirky Kunce a Libora Budíka.


  

Matalova Vymodlená a okolní jeskyně

Již od začátku výzkumných prací na jeskyni Matalova Vymodlená (t.č. jeskyně bez čísla), se diskutovalo o možném napojení Vymodlené na některou známější jeskyni. Postupně přicházely různé teorie, které však vycházely spíše ze zbožných přání jejich autorů, než z reálných podkladů.

Možnost dát dohromady polygon jeskyně Matalova Vymodlená s polygony okolních jeskyní se naskytla v listopadu 2013 (krátce po objevení Pavelkova a Ryškova dómu). S touto možností přišel Tomáš Roth (ZO 6 - 19 Plánivy). V té době jsme však neměli provedené mapování jeskyně. Při následném mapování jeskyně jsme objevili další trativod, který prozrazoval, že mapu jeskyně budeme ještě doplňovat.

Další mapování bylo provedeno až v dubnu 2014 a to kvůli nesnadném přístupu do objevů, protože ne každý sdílel nadšení z úzké trativodné chodby, která vedla do Slunovratového dómu. Po zmapování se o zanesení polygonu do mapy spíše jen mluvilo, než by se udělaly konkrétní kroky pro uskutečnění.

Však začátkem roku 2015 jsme konečně poskytli potřebné informace Radkovi Nejezchlebovi (ZO 6 - 19 Plánivy). Bradek se dal do díla a zanesl naše údaje do mapy okolních jeskyní.

Zde je jeho velké dílo (klikněte pro zvětšení obrázku): 


Obr. č. 1: Celkový pohled (půdorys) na situaci. Matalova Vymolená začíná v bodu "VYM" a končí v bodu "116". Je to zajímavé, protože stejně jako se ukázalo, po zaměření Plániv, že nevedou až tak přímo ke Spirálce jak se čekalo, podobné je to s Vymodlenou.


Obr. č. 2: Stejně jako u obr. č. 1, jen trochu víc v detailu.


Obr. č. 3: Řez na kterém je vidět výšková souvislost jednotlivých částí. Je krásně vidět, že konec Matalove Vymodlené je zhruba na úrovni dómů nad Modrým Komínem, Sračkosifon na konci Plániv je výrazně níž (PL157).


Obr. č. 4: Řez na kterém je vidět výšková souvislost jednotlivých částí. Je krásně vidět, že konec Matalove Vymodlené je zhruba na úrovni dómů nad Modrým Komínem, Sračkosifon na konci Plániv je výrazně níž (PL157).


Obr. č. 5: Pohled s povrchovou sítí a taky se zobrazenou Novou rasouvnou (fialová vlevo).


Obr č. 6: Pro lepší představu byla zakreslená cesta (šedou barvou).


Obr. č. 7: Vchod jeskyně Matalova Vymodlená zanesený do mapy.cz.

 

Matalova Vymodlená - zpráva o průzkumu jeskyně

Michal Šenkýř, Libor Budík, Speleofórum 33/2014, str. 5 -7

Holštejnské údolí v severní části Moravského krasu již od 19. století přitahovalo pozornost mnoha krasových badatelů. Do historie výzkumu této krasové lokality se nesmazatelně zapsaly jména jako Jindřich Wankel, Martin Kříž, Richard Trampler a Karel Absolon. Největší pozornost v této lokalitě vzbuzovalo propadání potoka Bílé vody do podzemí v ponoru Rasovny. Již od počátku výzkumu této lokality, bylo zřejmé, že tento mohutný ponor je důležitým klíčem pro poznání jeskynního světa v Holštejnském údolí a jeho okolí.


Foto: Práce na uzávěře jeskyně (autor: Michal Šenkýř).

Pozdější postupné pronikání hlouběji do podzemí Rasovny a její výzkum tuto teorii jen potvrzoval. K Bílé vodě na její cestě podzemím se přidávají další přítoky vod, které v okolí Holštejnského údolí mizí v krasových útvarech , aby Bílá voda soutokem se Sloupským potokem vytvořila řeku Punkvu.

ZO 6 - 20 Moravský kras podstatnou část své historie se zaměřovala na výzkum ve Skleněných dómech v Punkevních jeskyních. Mezi její nejvýznamnější objev patří objevení rozměrného dómu Katedrála, který ve vyšších patrech navazuje na další jeskynní prostory. Takže mezi zájmovou oblast ZO 6 - 20 Moravský kras patří Suchý a Pustý žleb. V roce 2004 naše organizace přichází o základnu poblíž Punkevních jeskyní, později jsme však využili možnost zřídit si základnu v Michalce, která se nachází v Holštejnském údolí.

Michalka, původně Michalova jeskyně, která v roce 1937 byla z velké části vybetonovaná a hermeticky utěsněná za účelem vytvoření skladu munice, ale Československá armáda od původního záměru upustila a vznikl zde sklad bojových plynů. Za německé okupace od roku 1944 Michálka sloužila jako továrna pro výrobu součástek do leteckých motorů.


Foto: Vstupní vykopaná chodba (autor: Michal Šenkýř).

Od konce války byla Michalka příležitostně využívána jako skladiště až do roku 1963, kdy je Michalka využívaná k dozrávání plísňového sýru Niva mlékárnou Otinoves. V roce 2004 již kapacita Michalky nesplňuje požadavky a tak je objekt Michalka prodán naší skupině. A tak v roce 2005 Michalku začínáme využívat jako svou základnu.

Naše hlavní pracoviště, Skleněné dómy, se však tímto vzdálilo. Proto někteří naši členové začali přemýšlet, kde bychom mohli zkoumat jeskyně v blízkosti naší základny. Nejaktivnějším v tomto směru byl a je Antonín Matal, který ve spolupráci s RNDr. Ladislavem Slezákem, zkoumal okolí Michalky a našel jednu velice zajímavou lokalitu. V levé stráni Holštejnského údolí se ukrýval nenápadný portál. Asi po dvou letech obcházení, sondování a měření netradičními pomůckami (virgule, proutky), jsme požádali o vyjímku. Starý portál, o kterém se domníváme, že je zbytkem starého vývěru, který odvodňoval plato pod Lipovcem, se nachází v nadmořské výšce 482,600 m.n.m. (BpV), na souřadnicích 583644.650 (Y), 1139789.833 (X); GPS 49°23‘.17647“ N, 16°46‘32.90113“ E. Pracovně jsme tuto jeskyni nazvali Bezčísla. Dne 30.03.2012 jsme obdrželi rozhodnutí o povolení průzkumu a výzkumu této jeskyně.


Foto: Duchovní otec, Antonín Matal (autor: Michal Šenkýř).

V roce 2012 se tedy rozeběhly veliké pracovní akce, které měly za cíl odstranit sedimenty v přístupové chodbě tak, abychom mohli proniknout do očekávaných volných prostor, které nám proutky předpověděli. Výkopové práce v plném profilu (na kolečka), probíhaly pravidelně, v podstatě každý víkend. V tomto roce (2012) proběhlo celkem 54 pracovních akcí, kterých se zúčastnilo 195 jeskyňářů. Celkem bylo vykopáno asi 25 m³ sedimentů, které byly rozprostřeny na určené skládce, asi 20 metrů od vchodu do jeskyně. Výplň chodby tvoří okrově červené laminované jíly a prachy s vložkami a vrstvami písků (Roblíčková, 2013) a fragmenty krasové výzdoby. Celkově se nám podařilo vykopat chodbu o délce 30 m.

Začátkem roku 2013 jsme při průzkumných pracích narazili na značně prosintrovnou hlínu, která nám ztěžovala průkop chodby a tak se postupy zpomalili. Po dalších čtyřech metrech se prosintrovaná hlína změnila v zával hrubé suti. Pokračování v tomto závalu se většině jevil jako nebezpečný a tak se vytipovalo pracoviště pod stropním korýtkem. Toto pracoviště se po několika akcích ukázalo jako značně neperspektivní, protože naše snahy vyústili do úzké pukliny, která je pro člověka fyzicky neprůchodná.


Foto: Výzdoba v Osmdesátce (autor: ing. Zbyšek Macháček).

Tím se pevně rozhodlo, že jediná možnost je opatrně rozebrat zával ve kterém končí průzkumná chodba. Tohoto úkolu se mistrně ujal Ing. Jiří Kunc. Práce na závalu si vyžádala pět pracovních akcí. Dne 22. června 2013 ve večerních hodinách Ing. Jiří Kunc s Milanem Hnízdem při rozebírání závalu naráží na sintrovou vrstvu ve stropě závalu, která zní dutě. Při pokusu o proražení páčidlem, páčidlo projelo dovnitř do prázdného prostoru.

„Celý život jsem slyšel, že se dá propíchnout do volného prostoru a mně se to nikdy nestalo“.Toto jsou slova jednoho z objevitelů (Milan Hnízdo), když se nám podařilo dostat se do chodby s gotickým stropem o délce asi 25 metrů, s výškou 2 až 10 metrů, o šířce 1 – 3 m s nádhernou krápníkovou výzdobou. Dostala název Osmdesátka. Toto označení odkazuje na významné životní jubileum, kterého se Antonín Matal dožil o několik dnů později (Šenkýř, Speleo 63, 2013).

Osmdesátka skýtala a stále skýtá mnoho možností, kudy pokračovat dále. Vybrali jsme si hlavní směr jeskyně (východ – západ) a začali rozebírat zával, který nám bránil v cestě dál. Při odtěžování závalu byl zjištěn průvan proudící tímto závalem. Průvan byl využit jako ukazovatel směru dalšího pokračování. 8. listopadu 2013 v pozdních večerních hodinách se ukázalo toto sledování jako správné, když Ing. Jiří Kunc a Ing. Jiří Pola a Milan Hnízdo pronikli do dalších volných prostorů. Tyto jsou tvořeny dvojdómkem, které byly pojmenovány jako Ryškův a Pavelkův dómek.

Jedná se o dvojdómek o délce 8 metrů a šířky 5 metrů. Dno vytváří suťový svah, který směřuje do propasti. Tato propast byla vyhodnocena jako místo pro další pokračování. Jelikož zde byly nalezeny dvě trativodné chodby, které pokračují dále do podzemí severním směrem. V jedné je patrný průvan a po zavolání se z ní ozývá ozvěna.


Foto: Jeden z objevitelů Milan Hnízdo v Osmdesátce (foto: ing. Zbyšek Macháček).

Dalším zajímavým místem je odbočka z Osmdesátky, která je směrována severo-jižním směrem. Ke konci odbočky je vidět kyprý hlinitý sediment a tlakově modelované stěny. Abychom nepoškodili výzdobu v přístupové chodbě, rozhodli jsme se provést průkop z hlavní přístupové chodby pod Osmdesátkou přímo na konec odbočky. V současné době má průkop délku 3 m a do míst pod odbočkou zbývají ještě cca 4 m.

V průběhu doby se také měnil název jeskyně. Z původního pracovního názvu Bezčísla jsme jeskyni v roce 2012 přejmenovali, na popud Antonína Matala, na Vymodlenou, abychom se nakonec dohodli na názvu Matalova Vymodlená.


Foto: Výzdoba v Osmdesátce (autor: ing. Zbyšek Macháček).

Objev jeskyně je sice krásná věc, ale nese sebou i spoustu starostí. V prvé řadě jsme museli urychleně zajistit vchod. Hlavní práce na nové uzávěře probíhaly od 04.07. do 07.07. 2013, kdy jsme oficiálně nové objevy i oznámili. Dokončení prací na uzávěře proběhlo o 14 dnů později. Dále jsme provedli prvotní zaměření a fotodokumentaci. Při výkopových pracích jsme nacházeli také fragmenty kostí. Proto jsme pozvali odborníky, aby tyto kosti prozkoumali. A tak 6. července 2013 jeskyni navštívili Mgr. Vlastislav Káňa a Mgr. Martina Roblíčková, aby provedli výzkum kostních pozůstatků pleistocénní fauny (viz článek: Vlastislav Káňa, Martina Roblíčková, Oldřich Kroupa: Thanatocenóza jeskyně Vymodlená v Moravském krasu výsledky výzkumu z 6. 7. 2013).

23. listopadu 2013 ve spolupráci Liborem Lánikem ze ZO ČSS 6-17 Topas bylo provedeno za pomoci přístroje Disto X zaměření a zmapování jeskyně. Naměřená délka polygonu jeskyně je k 22.11.2013 celkem 157,97 metrů.


 Foto: Výzdoba v Osmdesátce (autor: ing. Zbyšek Macháček).

A prognózy na další výzkum? Jeskyně se nachází v dosud neprobádaném trojúhelníku mezi jeskyní Spirálkou, Plánivami a V lomu Velká Dohoda. Poslední zaměření ukázalo, že trativod s ozvěnou na dně propástky pod Ryškovým a Pavelkovým dómkem směřuje k prostorám nad Modrým komínem ve Spirálce. Odbočka v Osmdesátce směřuje do neprozkoumaného místa mezi Rudoleckého propastí a jeskyní V lomu Velká Dohoda.

Závěrem bychom chtěli poděkovat všem, kteří nám s výzkumem Matalovi Vymodlené pomáhali, zvláště pak Liborovi Láníkovi (ZO 6-17).

 

 Thanatocenóza jeskyně Vymodlená v Moravském krasu  výsledky výzkumu z 6. 7. 2013

Vlastislav Káňa, Martina Roblíčková, Oldřich Kroupa

ZO ČSS 6- 01 Býčí skála  Moravské zemské muzeum, Ústav Anthropos

 Speleofórum 33/2014, str. 107 - 111.

 

V roce 2012 oslovila ZO ČSS 6-20 Moravský kras Ústav Anthropos Moravského zemského muzea s nabídkou spolupráce na výzkumu kostních pozůstatků pleistocenní fauny vzácně nalézaných při výkopech přístupové chodby na lokalitě. V následující sezóně po objevu volných prostor jsme provedli ve spolupráci uvedených organizací a ZO ČSS 6-01 Býčí skála odběr vzorků kostních pozůstatků savčí troglofilní fauny a měkkýšů.

Zkoumaný úsek jeskyně Vymodlená je možno charakterizovat takto: Sedimenty z komínků a nadloží přístupové štoly poskytly sporadickou faunu stáří pravděpodobně posledního glaciálu, nově objevená chodba, pracovně v době naší přítomnosti nazývaná „Osmdesátka“, poskytla vzorky holocenní fauny netopýrů, hlodavců a měkkýšů. Jedná se o chodbovitou prostoru přibližně ve směru Z – V, délky cca 15 m s komíny, odbočkami, členitou počvou a závaly na obou koncích, vchod je průlezem z počvy asi v jedné třetině délky Z -V. Kosti savců a ulity měkkýšů byly nalezeny a odebrány z povrchu jílovitých sedimentů či sintru a ze sedimentů přístupové chodby. Determinovány byly s použitím určovací literatury (Anděra, Horáček 1982, Driesch 1976, France 2009, Pales, Lambert 1971, Schmid 1972), srovnávací sbírky Ústavu Anthropos MZM a srovnávacích sbírek autorů.

Pleistocenní fauna sedimentů jeskyně Vymodlená

Zdrojem kostního materiálu je zde přístupová chodba do jeskyně, kompletně kopaná v sedimentech. V profilu chodby se jedná o okrově červené laminované jíly a prachy s vložkami a vrstvami písků. Charakterem tyto sedimenty odpovídají vrstvě D v Barové jeskyni (Roblíčková, Káňa 2013) a jsou zde v podloží fosiliferní polohy. Ta je tvořena světle hnědým štěrkovitým sedimentem pocházejícím z komínků a puklin ve stropě přístupové chodby. Fosilní (popřípadě subfosilní) kosti jsou v přední (vchodové) části chodby smíšeného pleistocenního i holocenního původu, kosti ze vzdálenější části chodby (zde dva prstní články, blíže neurčený fragment kosti a juvenilní holenní kost), patřící pravděpodobně jeskynnímu medvědu, jsou zjevně pleistocenní.

Počet a charakter kostí medvědů ze sedimentů přístupové chodby neumožňuje přesnější zařazení ke druhu, v úvahu připadají medvědi ze skupiny medvěda jeskynního (Ursus ex gr. spelaeus) a snad i medvěd hnědý (Ursus arctos). Možný je zde výskyt obou druhů, přičemž pravděpodobnost výskytu medvěda ze skupiny jeskynního je vyšší (v následujícím textu budeme nadále v případě medvědů ze skupiny jeskynního hovořit jednoduše o medvědu jeskynním a zanedbáme fakt, že některými autory byl druh medvěd jeskynní rozčleněn do několika navzájem příbuzných samostatných druhů, viz. Rabeder 1995, 1999, Rabeder et al. 2004). Nalezené kosti medvědích mláďat různého stáří (několikatýdenní a několikaměsíční) svědčí o tom, že medvědi využívali tehdy existující vchodové prostory jeskyně nejen jako zimoviště, ale i rodiště mláďat. Také dva neurčené fragmenty kostí ze sedimentů přístupové chodby, z nichž jedna jeví známky ohryzu hlodavci, mohou s velkou pravděpodobností patřit mláďatům jeskynních medvědů.

Loketní kost kuny, nejpravděpodobněji kuny lesní (Martes martes) může pocházet z pleistocénu i holocénu, svědčí ale spíš pro vlhčí období, kdy byl Moravský kras pokryt alespoň ostrůvkovitými lesními porosty (v současnosti zde dominuje kuna skalní, kuna lesní obývá jen některé části krasu mnohem vzácněji). Totéž platí o fragmentu pažní kosti kočky (Felis silvestris/catus), zde příslušnost k divoké nebo domácí (zdivočelé) populaci není možné určit.

Stav fosilizace holenní kosti hryzce (Arvicola terrestris) umožňuje její zařazení do obou období, pravděpodobnější je holocenní stáří, dodnes se druh pravidelně vyskytuje v blízkém okolí (Ostrov u Macochy, Ostrovské Vintoky, Holštejn).

Zajímavý je nález fragmentu pažní kosti náležící s největší pravděpodobností tetřívkovi (Tetrao tetrix). V současnosti tento druh obývá na území ČR horské louky a imisní holiny, lesní porosty pohraničních pohoří, vojenské újezdy apod. V historické době muselo ale jeho rozšíření být mnohem větší, z Moravského krasu byl vytlačen zřejmě až postupující technickou civilizací v moderní době. Seznam kostí nalezených při výkopech vchodové části jeskyně shrnuje tabulka 1.


Tabulka 1:  Kostní pozůstatky obratlovců z výkopů přístupové chodby k jeskyni Vymodlená.

Jak je zmíněno výše, naznačují kostní pozůstatky medvědů i další fauny existenci pleistocenních kostních sedimentů v prostorách nad přístupovou chodbou. Zde se jedná nejspíše o sesutý, zařícený, sedimenty pleistocénu i holocénu vyplněný původní vchod do jeskyně, jehož možný portál je identifikovatelný i z povrchu. Zde mohlo být zimoviště medvědů v období svrchního pleistocénu a přes jeho zasucené prostory mohla později pronikat dále popsaná holocenní fauna.

Holocenní thanatocenóza volných prostor jeskyně Vymodlená

Odběr pozůstatků živočichů z povrchu sedimentů a sintru v chodbě „Osmdesátka“ v jeskyni Vymodlená přinesl velké množství kostí netopýrů (Chiroptera), kosti a fragmenty kostí plchů (Glis glis) a dvě ulity plžů (Mollusca, Gastropoda). Jedna téměř kompletní kostra netopýra velkého (Myotis myotis) nalezená na sintru v západní větvi chodby „Osmdesátka“ byla ponechána na místě nálezu k pozdější fotodokumentaci a případnému dalšímu zpracování v rámci dalších výzkumů. Druhové složení a stav fosilizace jednoznačně odpovídají holocennímu stáří. Dobu uložení nejstarších kostí netopýrů lze stanovit jen velmi přibližně na lesní vlhčí periodu v historické době, nejmladší kosti jsou recentní.

Celkový součet nalezených a odebraných kostí netopýrů odpovídá minimálnímu počtu třinácti jedinců pěti druhů. Nejhojněji zastoupený netopýr velkouchý (Myotis bechsteinii) je specifický svou úkrytovou strategií. Zimující jedinci pronikají často velmi hluboko do závalů a sutí, prolézají úzké štěrbiny apod. Z jeskyní Moravského krasu jsou známy poměrně hojné nálezy pozůstatků těchto netopýrů v jinak nepřístupných podzemních prostorách (bez vletového otvoru), kam by se jinak „nemohli dostat“ (Nový Sloupský koridor Amatérské jeskyně, Býčí skála za Šenkovým sifonem, Káňa 2010). Velká úkrytová „plasticita“ je pro netopýra velkouchého typická, ve starších obdobích holocénu tvořil (až do novověku) početně významnou součást netopýří fauny Moravského krasu a i dnes relativně hojně zimuje v některých jeskyních, kde je však zjištěn při vletu a výletu, na zimovišti uniká sečtení (např. Kateřinská jeskyně, Zukal et al. 2001).

 
Tabulka 2: Kostní pozůstatky netopýrů (Chiroptera) z chodby „Osmdesátka“ v jeskyni Vymodlená.

Také další druhy netopýrů z thanatocenózy Vymodlené jeskyně jsou druhy buď převážně štěrbinové (netopýr ušatý, netopýr řasnatý) nebo úkrytoví oportunisté (netopýr velký, netopýr Brandtův). To vše naznačuje cesty, jimiž se netopýři do jeskynní prostory jinak zcela izolované, mohli dostat. Jedná se o druhy schopné a „ochotné“ pronikat do úkrytu přes závaly, velmi úzké dlouhé štěrbiny, systémy puklin, sutěmi. Do jeskyně vnikali závalem uzavírajícím dnes vchod (nad kopaným vchodem) nebo závalem na konci jeskyně oddělujícím další možné prostory. Klasický vchod s portálem nebo prostým otvorem nemusel být u jeskyně ani v minulosti nutný.

Objemově a početně nezanedbatelnou část nálezů z Vymodlené tvoří kosti plcha velkého (Glis glis). Také pro něj je pronikání do jeskyní, malých podzemních prostor i hrabání v závalech, jeskynních hlínách apod. typické. Patří k nejhojnějším větším hlodavcům v Moravském krasu, na svém areálu obývá krasové oblasti, podzemní prostory a jejich vchody zcela běžně. Nalezené kostní pozůstatky odpovídají minimálnímu počtu tří jedinců a byly nalezeny rovnoměrně po celé prostoře chodby „Osmdesátka“. Jsou to: tři nekompletní levé dolní čelisti, nekompletní pravá dolní čelist, šest volných horních řezáků, volný spodní řezák, fragment lopatky, dvě levé holenní kosti, levá stehenní kost, pravá patní kost, bederní obratel, sluchová výduť, fragment temenní kosti a dva prstní články.

Během výzkumů v jeskyni byly kromě savčích a ptačích kostí odebrány dva exempláře měkkýšů (Mollusca). Jedná se o ulity plžů (Gastropoda), typických pro oblast Moravského krasu v současnosti. Druh keřnatka vrásčitá (Euomphalia strigella) je obyvatelem půdy ve stinných místech, častý je v krasových údolích Pustý žleb, Křtinské údolí, Údolí Říčky apod., kde byl jedním z autorů pravidelně nalézán. Druh skelnatka hladká (Oxychilus glaber) obývá kamenité svahy, sutě a podobné lokality, vyskytuje se pod kameny, jen málokdy na povrchu. Nalézán byl v Údolí Říčky. Vrstva přisintrovaného sedimentu na ulitě keřnatky hovoří pro delší čas od úhynu. Ulita skelnatky je pravděpodobně recentní. Pro oba druhy je typickým chováním prolézání sutěmi, závaly a v případě prvního i pronikání půdou. Naznačují opět komunikaci skrz zavalený vchod.

Diskuse

Kostní pozůstatky pleistocenní i starší holocenní fauny ze sedimentů výkopu přístupové chodby svědčí o tom, že jeskyně v období poslední doby ledové (viselský glaciál, cca 100 000 – 10 000 let B. P.) měla průchozí vchod použitelný pro zimující medvědy jeskynní, popřípadě medvědy hnědé. Medvědice zde také rodily mláďata. Tyto prostory se nalézaly nad dnešní kopanou přístupovou chodbou do jeskyně. K zániku volné prostory, k jejímu zasucení, možná zřícení a vyplnění jemnějšími sedimenty, došlo nejspíš počátkem holocénu, v jedné z chladnějších a vlhčích oscilací klimatu. Kosti menších šelem z vchodové části kopané chodby mohou pocházet právě z takového období.

Původní vchod do volných podzemních prostor, dnes vyplněný sutí a sedimenty, zůstal přístupovou cestou pro ty druhy netopýrů, které jsou schopny prolézání sutěmi a dlouhými úzkými trasami. Je možné, že v období většího zalesnění Moravského krasu byly prostory jeskyně zimovištěm většího počtu netopýrů velkouchých, řasnatých a Brandtových. Kosti netopýrů velkých pocházejí zřejmě až z poslední doby (novověk), což spolu s recentní ulitou skelnatky naznačuje prostupnost zavaleného vchodu nebo komínů do současnosti. Jeskyně ještě před objevem komunikovala klimaticky a faunisticky s povrchem a možná i s dalšími podzemními prostorami.

Závěr

Jeskyně Vymodlená je ukázkou velmi zajímavé podzemní prostory sloužící jako doklad intenzivního využívání lidem zcela nepřístupných kaveren netopýry, hlodavci, měkkýši apod. Jakékoli další objevené prostory si zaslouží průzkum nejen thanatocenózy (společenstva uhynulých organismů), ale i živých bezobratlých apod. Pro paleontologický výzkum se jeví nejvhodněji dnes zaplněná bývalá vchodová část jeskyně, kde jsou s velkou pravděpodobností uchovány svrchně pleistocenní sedimenty s kostmi větších zvířat. Takový výzkum by ale vyžadoval značné náklady a úsilí, neobešel by se bez vedlejších důsledků pro stav jeskyně a okolí. V nejbližší době proto není příliš reálný. Další výzkumy thanatocenózy a troglofilních organizmů ve volných prostorách jeskyně jsou však žádoucí.

 

LITERATURA:

  • Anděra. M., Horáček, I. 1982: Poznáváme naše savce. Mladá fronta, Praha.
  • Driesch von den, A. 1976: A guide to the measurement of animal bones from archaeological sites. Peabody Museum Bulletin 1, Harvard University, Cambridge.
  • France, D. L. 2009: Human and Nonhuman Bone Identification, A Color Atlas. CRC Press 2009.
  • Káňa, V. 2010: Netopýři Býčí skály dnes. Speleofórum 29, 144 – 150, Česká speleologická společnost, Praha.
  • Pales, L., Lambert, Ch. 1971: Atlas ostéologique pour servir á l’identification des Mammiféres du Quaternaire. Editions du centre national de la recherche scientifique. Paris, 302 tabulí.
  • Rabeder, G. 1995: Evolutionsniveau und Chronologie der Höhlenbären aus der Gamssulzen-Höhle im Toten Gebirge (Oberösterreich). Mitt. Komm. Quartärforsch. 9 (1995), 69-81, Wien.
  • Rabeder, G. 1999: Die Evolution des Höhlenbärengebisses. Mitt. Komm. Quartärforsch. 11 (1999), Wien, 102 p.
  • Rabeder, G., Hofreiter, M., Nagel, D., Withalm, G. 2004: New Taxa of Alpine Cave Bears (Ursidae, Carnivora). Cahiers scientifiques/Hors séries no. 2 (2004), 49-67. Lyon.
  • Roblíčková, M., Káňa, V. 2013: Předběžná zpráva o novém paleontologickém výzkumu v jeskyni Barové (Sobolově), Moravský kras. Acta Mus. Moraviae, Sci.geol., 98, 111 – 127.
  • Schmid, E. 1972: Atlas of animal bones. Elsevier publishing company, Amsterdam - London - New York.
  • Zukal, J., Kovařík, M., Řehák, Z., Berková, H. 2001: Početnost netopýrů zimujících ve dvou jeskyních v severní části Moravského krasu a její dlouhodobé změny. Vespertilio 5, 321 – 328, ČESON Praha.


Foto: Kostra netopýra velkého v Osmdesátce (autor: David Maixner).

 


 

Jeskyně „Vymodlená“, nová cesta k podzemní Bílé vodě – předběžná zpráva

Antonín Matal, Ladislav Slezák a kolektiv ZO 6–20 Moravský kras, Speleo 64/2014, str. 6 -7.

Úvodem trocha historie

Speleologická základní organizace ČSS 6–20, která byla založena roku 1984, měla původně sídlo u vchodu do Punkevních jeskyní, v místě, kde stála dřevěná chata, ve které byla kdysi fotolaboratoř. Vzhledem k tomu, že naše zaměření se původně vztahovalo na Skleněné dómy, bylo pro nás toto místo, ve kterém jsme měli svoje sídlo, velice výhodné.

Jenže jiný úhel pohledu na naše sídlo měli ochranáři, kterým nevzhledná chata v tomto místě byla trnem v oku a snažili se proto naše stanoviště z tohoto exponovaného místa zlikvidovat. To se jim podařilo, když se jim současně podařilo zlikvidovat i dozrávárnu sýrů, která byla umístěna v jeskyni Michalka a naši skupinu, snad jako menší zlo, umístit do objektu, který zde zbyl ještě po Československé armádě z První republiky.

Pro naši skupinu tato změna nebyla nijak výhodná, protože mimo to, že jsme byli odsunuti od místa našich zájmů, museli jsem pro naše přesídlení opravit zdevastovaný objekt, což představovalo nejen spoustu práce, ale rovněž nemalé finanční náklady.

Z pohledu našich speleologických zájmů se mohlo zdát, že jsme byli odsunuti do míst, která byla nejen mnohem klidnější, nežli turisticky velmi exponované místo kolem vchodu do Punkevních jeskyní, ale i proto, že z pohledu odborníka speleologa je terén kolem Holštejna speleologicky snad nejnáročnějším místem v celém Moravském krasu.

Z hlediska pohledu členů skupiny 6–20 jako „poškozených“, kteří se dostali ne vlastní vinou do poněkud svízelné situace, byl ale pohled na nastalou situaci poněkud zkreslený. To se projevilo při uplatňování zásady, kterou vedení ZO začalo prosazovat jako jakési pravidlo pro život a působení skupiny v novém prostředí. Hlavním pravidlem mělo být to, že se nebudeme svojí činností nijak vměšovat do činnosti zdejších skupin a že si jako hlavní náplň své práce ponecháme činnost ve Skleněných dómech.

Jak šel čas, pomalu se počalo jevit, že uplatňování jakéhosi čistě teoretického úsudku nemusí být v praxi ani jednoduché, ani vhodné. Samozřejmě, v následujícím životě, který jsme začali rozvíjet na nové základně, zcela vymizela jakákoliv speleologická činnost, protože na Punkevky odtud bylo daleko, takže pro tamější akce Michalka nepřicházela k použití a mimo to akce do Skleňáčů, ty v poslední době byly čím dál náročnější na speleologickou zdatnost.

Tím, že jsme na naší nové základně pomíjeli jakoukoliv speleologickou aktivitu, dostávali jsme se vzhledem k okolním speleologickým skupinám do velice prekérní situace. Naše činnost, kterou jsme se projevovali na naší základně, nás odsuzovala k tomu, že jsme se nemohli ani nijak bránit proti potupnému označení „chalupáři“, kterým nás zdejší starousedlíci celkem právem poctili. Ve zdejším prostředí nám nebylo nic platné ani to, že naše pracovní skupina už měla za sebou celkem úspěšnou činnost ve Skleněných dómech, i s objevem Katedrály.

Na mne, jako člena skupiny 6–20, působil nejhůře důsledek onoho neuváženého pravidla o tom, že ve zdejším okrsku se nepustíme do jakékoliv speleologické činnosti.

Samozřejmě, že po našem nastěhování do nového sídla jsem se začal o zdejší okrsek podrobněji zajímat, i když jsem ho ze svého dřívějšího působení celkem obstojně znal. Jenže můj podrobnější průzkum mě čím dál, tím víc utvrzoval v přesvědčení, že ono pravidlo o tom, že se naše ZO ve zdejším okrsku nebude speleologicky nijak exponovat, je nehorázným nesmyslem. S tímto mým názorem jsem se nijak netajil, ale naopak jsem ho při každé příležitosti uplatňoval, ale bohužel bez účinku.

V mojí snaze přesvědčit vedení naší skupiny, že by bylo vhodné se pustit do výzkumu v blízkosti naší základny, mne podporoval kolega Slezák, (doufám, že mi Láďa odpustí toto pro něho dehonestující oslovení) a všemožně mi pomáhal v průzkumu okolí Michalky.

Jednou za mnou přišel a vyprávěl mi, že zaslechl od nějakého pamětníka vyprávění, že za války, kdy Michalka byla zabrána německou armádou a v jejím okolí nebylo zrovna bezpečné se pohybovat a natož se snažit zde něco kopat, našel nějaký zkušený, zřejmě už starší jeskyňář na první pohled velmi nadějný jeskynní vchod a ten si zřejmě velmi dobře zamaskoval s tím, že se po válce na něj podívá.

Jenže to, zda si tento člověk mohl splnit svoje předsevzetí, to už nevěděl a jen mi dával poučení, že by bylo vhodné na toto pamatovat a dávat si podle této informace pozor na všelijaké zvláštnosti. Podnícen Láďovým povídáním, začal jsem ještě intenzivněji pátrat v nejbližším okolí Michalky, při čemž mne dost zaujala skalnatá stráň, táhnoucí se už téměř od Michalky směrem někam mezi Plánivy a Novou Rasovnu. Zde jsem prolezl snad každou jeskyňku, až mne zaujala jedna, která měla velmi pěkný vstupní portálek, který byl ale docela šikovně zamaskovaný, že při běžném pohledu nebyl vchod poněkud více zajímat a když jsem si okolí vchodu prozkoumal pomocí virgule, zjistil jsem, že mimo to, že nejbližší okolí vykazuje dost zvláštností, táhne se od vchodu jeskyňky výrazná porucha, která míří bez nejmenšího přerušení přímo ke vchodu Plániv.

Je samozřejmé, že všechno to, co jsem postupně zjišťoval o nejbližším okolí naší základny, mne čím dál víc podněcovalo k tomu, abych se snažil ještě intenzivněji přesvědčovat vedení naší skupiny, aby přehodnotilo původní přijaté pravidlo o neexponování se naší skupiny ve zdejším nejbližším okolí. Jenže to bylo stále zcela marné a donutilo mne to nakonec k určitému zoufalému činu.

Zmínil jsem se totiž jednomu vlivnému členu sousední skupiny, že bych měl zájem přejít do jejich skupiny. Ten se ovšem o této mojí snaze zmínil našemu předsedovi, kterému došlo, že by z toho mohla nakonec naší skupině vzniknout ostuda a tak začal s tím, že by nakonec nebylo nejhorší s něčím takovým začít.

To byla voda na můj mlýn a tak jsem hned začal chystat vše potřebné, co bylo třeba na zahájení prací na zmíněném vchodu. Po vyřízení povolení jsme nakoupili nářadí a slavnostně zahájili kopání.

Když jsme odkrývali vrstvu, která kryla celý vchod, bylo na mnoha místech dost zřetelně zřejmé, že to mohlo být dílem někoho, kdo se snažil toto místo zamaskovat. Snažili jsme se odkrýt vchod natolik, aby zde bylo možné pohodlně jezdit s kolečkem a tento profil jsme se pokoušeli udržet i v dalším pokračování. Asi 2 m od začátku bylo v dalším pokračování plno balvanů, které jsme museli odstřelovat, ale jinak bylo pořád v našich možnostech udržovat vznikající chodbu v započatém profilu. Vyvážený materiál jsme ukládali před jeskyní mezi stromy ve vrstvě asi 60 cm vysoké, takže množství vyváženého materiálu nebylo nijak zvlášť patrné.

Práce na odkrývání vchodu pokračovala celkem solidním tempem, i když počet pracovníků, se kterými jsme práce začínali, se postupně zredukoval na čtyři, v krajním případě na pět členů skupiny (L. Budík, M. Hnízdo, J. Kuchař, J. Kunc, A. Matal (pozn. Libora: ještě by tu měl být zmíněn Jirka Pola – na kterého Toník zřejmě zapomněl), kteří byli ochotni se těchto prací pravidelně zúčastňovat. Snad proto, že jsme pořád počítali s tím, že už možná při příští směně se konečně někam prohrábneme, jsme chodili kopat téměř každý týden a tak se naše chodba sice pomalu, ale přece jenom stále prodlužovala. Nebylo to snadné, protože zatím jsme museli vybírat materiál z plného profilu chodby, což byl na každý metr postupu dopředu téměř celý kubický metr na vyvezení před jeskyni. Štěstím pro nás bylo to, že jsme zatím pořád mohli chodbou jezdit kolečky a vyvézt tak najednou ven až 6 kýblů materiálu. Představa, že bychom museli materiál vynášet až na skládku v kýblech, byla dost děsivá. Práce pokračovaly pořád dál, sice ne nějakým pekelným tempem, ale přece jenom se chodba prodlužovala a to v profilu, který pořád postačoval k projetí kolečkem a hlavně to bylo pořád téměř po rovině až před jeskyni.

Sedimenty, které jsme museli vyvážet, pořád sahaly až ke stropu a zatím se nenašla pod stropem sebemenší dutina. Naším štěstím bylo, že strop jeskyně se držel pořád v jedné rovině, takže jsme pořád mohli bez nesnází udržovat přímý a rovný směr výkopu. Když už jsme se dostali na délku asi 14 m, zkusili jsme rozrážku vpravo, asi na délku 3 m, ale bez úspěchu. Jediným zjištěním bylo, že se v jednom místě objevila celkem nepatrná dutina pod stropem, ale jinak rozrážka pokračovala jen v sedimentech. Proto jsme pokračovali s hlavním výkopem v původním směru, stále dopředu, pořád po levé straně skalní stěny, až se asi po 15 m počala skalní stěna docela ostře zahýbat vpravo. V místě, kde se skalní stěna lomila, bylo docela pěkné stropní korýtko. Když jsme je začali odkrývat, zjistili jsme, že se posléze začíná klopit dolů do jakéhosi ponoru, kde byly sedimenty tak zhutněné, že jejich odkrývání bylo nesmírně pracné. Zkusili jsme odkrývání ponoru ještě o 2 m více vlevo, ale tam se podobná situace opakovala.

Proto jsme vedli pokračování hlavního výkopu vpravo, podél stěny. Asi po dvou až třech metrech se charakter jednolité stěny změnil. Pevná stěna skončila a dál pokračovala jen stěna rozrušená do mohutných balvanů, promísených sedimenty.

I když jsme museli ty větší balvany rozstřelovat, přece jen se začalo pokračování stěny v původním směru znova otevírat a asi po dvou metrech jsme zjistili, že pod stropem, kde žádné kameny nebyly a sedimenty byly jakoby načechrané, se nám lopatka probořila do volného prostoru.

Rozšířit otvor na prolezení bylo jen dílem okamžiku a tak jsme se poprvé v této naší jeskyni dostali konečně do objevů. Pronikli jsme do volné prostory, jejíž dno se nachází mírně nad stropem dosavadní dutiny výkopu. Otvor vniknutí je asi uprostřed délky dómku, která je přibližně 25 m. Šířka dómku se pohybuje od 1 m do 5 m a jeho výška se mění od 1 m do 5 m, v komínech je pak mnohem vyšší. Dóm byl nazván „Osmdesátka“.

Ohromil nás hned napoprvé nejen prostor, ale i výzdoba, která byla tak nádherná, až oči přecházely. Když jsme celý prostor jeskyně opatrně prolezli, byli jsme uchváceni, protože se zde po celé délce nacházely nádherné krápníky, a to jakoby v ukázkových skupinách všech možných tvarů, jaké se vyskytují ve všech jeskyních Moravského krasu.

Paleohydrografie a prognostika

Pozvání od Toníka Matala jsem velice rád přijal z mnoha důvodů. V daném území jsem jednak v roce 1958 objevil jeskyni Dagmar, spolupracoval na výzkumu propadání V Jedlích a konečně jako vedoucí Oddělení pro výzkum krasu Moravského muzea v Brně jsem vedl práce výzkumné skupiny Moravského krasu v jeskyni 13 C.

Zájmový kousek vápencového území, k němuž se upíraly naše naděje na smysluplnou speleologickou práci, se nachází nad konkávním obloukem meandru údolí Hrádského žlebu mezi Rudoleckého propastí a ventarolou Křížový kluk. Dominantním systémem jsou Plánivy a dále propasťovitý systém v lomu Lipovecké vápenky. Zatajenou jeskyní z  období druhé světové války, o níž se Toník zmiňuje v úvodní kapitole, je s největší pravděpodobností jeskyně Jezevčí. Tam krátce pracovali P. Glozar, M. Vojanec a V. Dolníček v 60. letech minulého století. Postoupili asi 20 m daleko ve 11 dvojitém kanálu vyklizením „jezevčího holocénu“ (hrabankovité zeminy, deponované do jeskyně jezevci). Práce nebyly dokončeny a lokalita byla opuštěna. Právě tato lokalita byla původně onou jeskyní s utajeným vchodem.

Při prvních společných exkurzích se nepodařilo zmíněnou lokalitu nalézt a tak byl detailně propátráván okolní terén. Při tom se podařilo najít zajímavé místo, které se později stalo východiskem k vedení průkopu do Vymodlené.

Srovnáváním výškových poměrů horní úrovně pleistocenních fluviálních sedimentů jsme došli k závěru, že jeskyně Jezevčí leží nad touto úrovní, zatím co místo plánované otevírky Vymodlené splňuje předpoklady k zachycení právě její kulminační úrovně. Následně po odkrytí osypového blokového kužele a průniku pod skalní převis se ukázalo, že tyto sedimenty vyplňují celý profil raženého překopu. Až neuvěřitelným štěstím bylo, že levá stěna obnažila litý, výrazně erozně modelovaný profil. Postupně se ukázalo, že překop, hnaný do masivu v. směrem, se i nadále o zmíněnou stěnu dvěma třetinami profilu opírá. Zbytek profilu (j. stěna) je tvořen kompaktními jílovitými rezavými a šedými sedimenty ve vodorovném sledu. V počvě chodby byly na několika místech zastiženy drobné jílovité štěrčíky, složené výlučně z málo opracovaných valounků kulmských siltovců a břidlic (tento sediment vyplňoval trativody pod úrovní průkopu).

Konstantou průkopu byla stále s. stěna, která nadále směřovala na V. 24. 11. 2012 dosáhla čelba vzdálenosti 14 m od portálu. Skalní stěna se mírně odchýlila k JV v lomení, které je způsobeno příčnou poruchou. Na ní se jeskyňáři revizní rozrážkou dostali pod strop se závalem, vysypaným z prostory ve výše položené úrovni.

Zával byl složen z korodovaných balvanů vápence, prokládaných rozpadavou hlinitou holocenní výplní. Vzhledem k tomu, že dne 7. 11. 2012 proběhla exkurze (R. Cendelín, A. Matal, L. Slezák a M. Vojanec) se zaměřením na telegnostickou detekci terénu nad Vymodlenou, bylo možno stanovit perspektivu dalších postupů.

Detekce probíhala na hlavní ose V–Z v profilech směrů S–J. Výsledkem byla prognóza výskytu rozsáhlé dutiny směru V–Z v šířkách od 3 do 10 m, která končila ve vzdálenosti přibližně mezi 30 až 40 m od vchodu překopu. V této vzdálenosti byl detekován zlom ve směru k SV až SSV a další dutiny v šířkách kolem 2 až 15 m, postupující k systému Plániv. V místech, kde celé pásmo detekce přetíná lesní těžní cestu, se k této linii přidává souběžná reakce. Dále již detekce nepokračovaly.

Prognostický závěr

Nepodařilo se dokázat, že předpokládaný další průběh jeskyně by měl přímou souvislost s jeskyněmi v lomu Lipovecké vápenky. Neznámé pokračování evidentně rozsáhlého ponoru s prostorami směřuje k systému Plániv, respektive k neznámé v. větvi Spirálky.

Pokud by byly prognostické závěry potvrzeny, představovala by Vymodlená systém stupňovitých prostor, sahajících k úrovni středních pater Plánivského systému (Hlinitého dómu a prostor v úrovni sintrové desky v jeho vrcholové 12 části). Tato úroveň představuje pleistocenní stagnační stupeň, pod jehož úrovní oscilují maxima vzdutí Bílé vody.

Díky vytrvalosti celé skupiny ČSS ZO 6–20 a důvěře ve vedení prací se tak ražba překopu protnula s ukloněným dnem hlavní prostory systému (Osmdesátka). Doufejme, že další objevitelské postupy budou pokračovat ve smyslu prognostických předpokladů.

 

Přiložená mapa jeskyně znázorňuje část zaměřených prostor. Další objevené prostory budou po zabezpečení detailně zmapovány a budou součástí zpracování celé lokality včetně komplexní dokumentace.  

 

 Matalova Vymodlená – pokračování průzkumných prací a nové objevy v roce 2014

Michal Šenkýř, Libor Budík, ing. Jiří kunc, Speleofórum 34/2014, str. 19 - 21

"Haló!" je pro většinu lidí asi jen obyčejným citoslovcem, kterých má náš bohatý jazyk nespočet. Jeho zvolání pro nás však koncem minulého roku znamenalo naději. Velmi často jsme jej volali do trativodné chodby u dna propasti v Ryškově a Pavelkově dómu. Naději na to, že náš výzkum v jeskyni Matalova Vymodlená nekončí. Naše zvolání se nám vracelo v ozvěně zpět. Doufali jsme, že s překonáním trativodu se dostaneme do dalších prostor.

23. listopadu 2013 jsme při mapování objevili na dně propasti v Ryškově a Pavelkově dómu dvě trativodné chodby. První chodbu se povedlo krátce na to pročistit od suti a poprvé prolezt Liborovi Budíkovi. Dostal se do chodby asi dva metry široké a šest metrů dlouhé. Na konci chodby byla propast. Později byla tato chodba pojmenována jako dóm Skeptika. Druhá trativodná chodba byla asi šest metrů dlouhá a sbíhala mírně dolů. V této chodbě byl patrný průvan a při zavolání se z ní vracela silná ozvěna. Tato skutečnost nás utvrzovala v tom, že Matalova Vymodlená nám doposud neodkryla všechna svá tajemství. Nakonec jsme se ve skupině dohodli, že druhou trativodnou chodbu upravíme tak, aby byla průlezná na akci Poslední kyblík, která se konala 21. prosince 2014. Tato akce je obdobou našeho skupinového vánočního večírku.


Foto: Jeskyně Matalova Vymodlená, chodba Slunovratu (autor: Dalibor Hájek).

Po měsíci netrpělivého očekávaní a přemýšlení nad tím, co nás asi čeká na konci této trativodné chodby, přišel den "D". Sešli jsme se na naší základně. Po krátké debatě nad novou mapou jsme se rozhodli, že se pokusíme do neznámých prostor proniknout přes propast, která se nachází v dómu Skeptika. 

Ing. Jiří Kunc a Ing. Jan Švehla (ZO ČSS 6-28 Babická speleologická skupina) se pomocí speleoalpinistické metody dostali na dno propasti v dómu Skeptika. Ukázalo se, že tato cesta je bohužel neprůchodná. Tato neradostná zpráva byla impulzem pro Libora Budíka, který se rozhodl prolézt pravou trativodnou chodbu.

 
Foto: Jeskyně Matalova Vymodlená, chodba Slunovratu (autor: Dalibor Hájek).

Za asistence Michala Šenkýře a Milana Hnízda se Libor Budík pokusil o průnik pravým trativodem. Po několika minutách se mu to povedlo. Ucítil, že je z trativodu venku a má pod nohama pevnou zem. Nebyl si tím však zcela jistý. Když se otočil,  svítil do tmy. Po chvíli našel nohou kámen. Shodil jej, aby se ujistil, že stojí na zemi. Zvuk, který uslyšel, byl neklamnou známkou toho, že kámen dopadl do hlubiny. Libor Budík se vrátil zpět do trativodu a otočil se, aby si mohl sednout a vyklonit se. Když se mu to povedlo, uviděl, že vylezl na malou římsu u stropu velkého dómu. Asi o osm metrů níž uviděl chodbu, která pokračovala dál do podzemí. Jelikož neměl patřičnou výstroj k překonání tohoto terénu, byl nucen se vrátit. 

4. ledna 2014 ing. Jiří Kunc a Libor Budík překonali trativodnou chodbu. Za použití speleoalpinistické metody stanuli v nových prostorách. Jedná se o ponorovou chodbu menšího toku. Tento objev nazvali  chodba Slunovratu. Podle pozdějšího mapování zjistili, že nově objevená chodba je dlouhá 100 metrů. Jelikož trativod je na hranici průleznosti bylo vytipováno jiné místo pro vytvoření lepšího vchodu do nových objevů.


Foto:  Jeskyně Matalova Vymodlená, výzdoba v Malém domku (autor: Jakub Šlimar).

Nově objevené prostory lze z morfologického hlediska rozdělit na tři části. První částí je Slunovratový dóm a Slunovratová chodba. Druhou částí je chodba nazvaná Spojka. Třetí částí pak prostory za tzv. Zlomem.

První část, Slunovratový dóm a Slunovratová chodba jsou vyvinuty podle kliváže o sklonu cca 20° se směrem sklonu přibližně severovýchod. Dno dómu i chodby je šikmé a v podstatě kopíruje rovinu kliváže. Slunovratový dóm má v půdorysu přibližně oválný tvar s největší šířkou u dna prostory přibližně 4m. Směrem nahoru se postupně zužuje až ve výšce zhruba 10m přechází v úzké komíny, jedním z komínů byl po rozšíření spuštěn pevný žebřík pro bezpečný vstup. Do jihovýchodní stěny Slunovratového dómu vyúsťuje několik trativodů a dvě mohutnější chodby propojující vyšší jeskynní úroveň jeskyně tvořenou Ryškovým dómem, Pavelkovým dómem a dómem Skeptika s nižší jeskynní úrovní tvořenou popisovanými prostorami. Bohužel trativody jsou s výjimkou objevitelského trativodu pod hranicí průleznosti a dvě mohutnější chodby po pár metrech zasypány závalem, který vyplňuje prostory chodeb v mocnosti zhruba 10m a jehož povrch tvoří dno dómů vyšší úrovně. Jistou naději na prolongaci jihovýchodním směrem poskytuje chodba, která ústí u dna Slunovratového dómu. Mezi severovýchodní stěnou této chodby a závalem je možno dohlédnout škvírou na vzdálenost zhruba 10m, tedy zhruba až pod Tlusťochovo hrdlo, kde to vypadá, že se prostora rozšiřuje. Ovšem profil škvíry je pod hranicí průleznosti. Opačným směrem přechází Slunovratový dóm do klesající Slunovratové chodby. Chodbou musely kdysi odtékat vody, které přitékaly přes výše popsané trativody a chodby do Slunovratového dómu od jihovýchodu z vyšších úrovní.


Foto: Jeskyně Matalova Vymodlená, výzdoba v Malém domku (autor: Jakub Šlimar).

Počínaje vstupem do Slunovratové chodby jsou dno, stěny i strop pokryty vrstvou tuhého jílovitého sedimentu o mocnosti v řádu centimetrů. Pod ním se na dně chodby nachází ostrohranná vápencová suť, místy zvětralá až rozpukaná vrstva sintrových náteků. Svažující chodba se postupně snižuje a rozšiřuje v rovině kliváže, v klenbě chodby se v tomto úseku nachází dva výraznější komíny. Poté dochází ke zúžení chodby zvýšení stropu a jejímu meandrování, odtud název úseku Meandry. Úsekem Meandry končí první část nově objevených prostor, pro kterou je charakteristický směr a tvar dna podle roviny zmíněné kliváže. Délka tohoto úseku je 50m. Náznak pokračování jeskyně v tomto generelním směru vedl k  nalezení Chodby pod meandry.

Druhá část, chodba nazvaná Spojka, je v podstatě tlakový kanál oválného profilu vysoký nejvíce dva metry a široký přibližně jeden metr. Spojka směřuje jihovýchodním směrem a po deseti metrech ústí kolmým stupněm do prostory nazvané Zlom.


Foto: Jeskyně Matalova Vymodlená, Sysifovo jezírko (autor: Jakub Šlimec).

Třetí část tvoří prostory za Zlomem. Jedná se o soustavu dómu nazvaného Zlom a dómu pod komínem Šikmá šachta. Tyto dómy jsou propojeny ve dvou etážích. Spodní etáž je tvořena chodbou jejíž dno je tvořeno tuhým jílovitým sedimentem neznámé mocnosti s téměř nulovým spádem směrem ke koncovému bodu jeskyně. Horní etáž je tvořena tlakovým kanálem průlezného profilu, který propojuje oba dómy ve výši deset metrů nade dnem, přičemž je ještě propojen dalším komínem se spodní etáží. Směrová orientace této části jeskyně je přibližně jihovýchod – severozápad, půdorysná délka 30m. Nejzazší dosažené místo je tvořeno chodbou postupně se zužující v neprůlezný trativod.

5. dubna 2014, opět ve spolupráci s  Liborem Lánikem  (ZO ČSS 6-17 Topas), jsme provedli zaměření a zmapování jeskyně. Zjistili jsme, že délka hlavního polygonu celé jeskyně je 163 metrů. Délka polygonu včetně měřených odboček a komínů je 264 metrů. Denivelace od vchodu -43m. Koncové místo se nachází 120 metrů daleko od vchodu pod azimutem 63° asi 70 metrů pod povrchem.


Foto: Jeskyně Matalova Vymodlená, dóm Zlomu (autor: Jakub Šlimar).

4. července 2014 byly hotové práce na zpřístupnění dómu Slunovratu včetně instalace žebříku do těchto prostor. Mohli jsme se naplno pustit do průzkumu nové částí jeskyně, která nabízela několik nadějných pracovišť.

Sysifovo jezírko

4. ledna jsme poprvé pronikli do nových prostor. Nejvíc pozornosti upoutala kaverna v místě zlomu. V té době svou, přibližně půlmetrovou hloubkou, tvořila jediný významný vodní zdroj v jeskyni. Vždy, když jsme se dostali do této části jeskyně,  kontrolovali jsme stav hladiny jezírka. V průběhu prvního půl roku však hladina postupně klesala, až se úplně ztratila v neprůchodné chodbičce. Tuto kavernu pojmenoval  Libor Budík jako  "Sysifovo jezírko". Ve své bujné fantazii si představoval, že s ním budeme bojovat, jako bájný Sysifos s velkým kamenem (vyčerpáme a zase nateče voda).

Jenže do doby, než byl nainstalován žebřík, voda z jezírka zmizela. Díky tomu se dne 30. srpna 2014 mohla uskutečnit první pracovní akce. Měla za úkol prohloubit a rozšířit dno přítokové chodby. Letos to byla první a také poslední pracovní akce na tomto pracovišti. 27. září 2014 jsme zjistili, že se Sysifovo jezírko naplnilo vodou. Při dosažení maximálního bodu přepadá voda do chodby a teče do prozatímního konce jeskyně. Tam se vytváří jezírko, z něhož voda postupně odtéká. Při pokusu o snížení hladiny Sysifova jezírka do další pracovní akce voda opět nastoupá k přepadové hraně.

Komín Šikmá šachta

Toto pracoviště se nám v současné době jeví jako nejnadějnější. První pokus o vylezení tohoto komínu uskutečnil Ing. Jiří Kunc a Libor Budík 22. března 2014. Jejich snaha skončila ve výšce asi jedenáct metrů.  Stav baterie ve vrtačce jim už neumožňoval pokračovat ve vystrojování tohoto komínu. 22. listopadu 2014, přesně po osmi měsících, jsme se do toho komínu vrátili ve stejné sestavě, abychom pokračovali v započatém díle.  

Po dvou hodinách se nám povedlo vystrojit dalších, asi deset metrů, od posledního kotevního bodu. Komín pak vyústil do neprůlezného trativodu, který se po dalších, asi čtyřech metrech, rozšiřuje. Dno trativodu tvoří malá vrstva sedimentu prosyceného sintrem. Jakákoliv práce v tomto trativodu je náročná kvůli nedostatku místa a všudepřítomnosti bahna.


Foto: Jeskyně Matalova Vymodlená, žebřík v dómu Slunovratu (autor: Jakub Šlimar).

Podle korodovaných stěn se jedná o starou přítokovou chodbu z pro nás doposud neznámých horních pater. V komíně je patrný průvan. Z neprůlezného trativodu se vrací značná ozvěna. 

Trativodná chodba pod komínem Šikmá šachta

11. října 2014 si Milan  Hnízdo všiml pod komínem Šikmá šachta trativodné chodby. Tato chodba je vyplněna sedimenty. V současné době provádíme sondáž, která má ukázat, zda se jedná o perspektivní pracoviště.

Chodba pod meandry    

Chodba pod meandry je zřejmě pokračování chodby Slunovratu, která se zanesla sutí a jíly, proto voda si našla přes meandry jinou cestu do podzemí. Otevírkou tohoto pracoviště bychom chtěli najít pokračování chodby Slunovratu. Postup na tomto pracovišti je přibližně dvacet metrů. Při povodňovém stavu v polovině září 2014 byl celý úsek protékán povodňovým aktivním tokem. Jelikož se voda v chodbě nehromadila je toto pracoviště z hlediska dalšího postupu perspektivní.

Dále jsme pokračovali v průkopu z hlavní chodby pod Osmdesátkou s cílem dostat se do Malého dómku. Dostali jsme se do něj 30.srpna 2013 přes chodbu, která vede jižním směrem z Osmdesátky. Jelikož jakýkoliv výzkum by měl špatný dopad na výzdobu v chodbě,  vedoucí do Malého dómku, rozhodli jsme se Malý dómek zaměřit a prokopat se zespodu. 13.  září 2013 po pečlivém zaměření Milanem Hnízdem, bylo v hlavní chodbě pod Osmdesátkou vytyčeno místo pro zahájení průkopu. Dne 20.  dubna 2014 se naše úsilí, které bylo vynaložené při kopání chodby do Malého dómku, ukázalo jako správné. Po vykopání  9,7 metrů chodby, se nám povedlo přes otvor ve stropě sondy proniknout do Malého dómku. Průkop dál pokračuje z Malého dómku chodbou vyplněnou sedimenty, které jsou velmi prolité sintrem. Celková délka délka odbočky z hlavní chodby pod Osmdesátku do Malého dómku a dále na konec kopané chodby tak dosahuje asi 16-ti m. Při kopání bylo vyvezeno okolo 300 koleček materiálu.


Foto: Jeskyně Matalova Vymodlená, prozatimní konec jeskyně  (autor: Jakub Šlimar).

Za rok 2014 se nám podařilo opět poodhalit tajemství jeskyně Matalova Vymodlená. Přes 100 m nových prostor protékaných periodickým tokem, komíny, trativody, množství vykopané zeminy. To vše díky nezměrnému úsilí nejenom členů naší skupiny, ale i kolegů z ostatních ZO. Již v současnosti plánujeme další možná místa postupu, aby se nám i v roce 2015 podařilo odhalit další tajemství jeskyně. 


Další informace a články o jeskyni Matalova Vymodlená
 .................................................................
.................................................................
Soubor pdf: Mapa jeskyně Matalova Vymodlená stav ke dni 24. 04. 2014 (měřil: Libor Laník , Libor Budík,  Michal Šenkýř  a Jiří Kunc. Kreslil:  Jiří Kunc).
.................................................................
Soubor pdf: Cena předsednictva České speleologické společnosti za nejvýznamnější objev v ČR v roce 2013
 

.................................................................

Soubor pdf: Cena účastníků Speleofóra 2014 za nejvýznamnější objev v ČR v roce 2013

.................................................................
Antonín Matal, Ladislav Slezák a kol., Jeskyně „Vymodlená“, nová cesta k podzemní Bílé vodě, předběžná zpráva. Speleo 64/2014, str. 6 -7.
 
Speleo 64/2014
.................................................................
Michal „Shunt“ Šenkýř, Toník Matal osmdesátiletý. Speleo 63/2014, str. 100 - 101.
 
Speleo 63/2014
.................................................................
Speleofórum 33/2014, str. 5 -7.
.................................................................
10. 7. 2013 - Nová jeskyně ukrývá unikátní krápníkovou výzdobu (5plus2)
jihomoravsky-kraj.5plus2.cz/jeskynari-objevili-nove-prostory-dr3-/
.................................................................
17.7.2013 - U Lipovce objevili jeskyni plnou krápníků (Blanenský deník)
blanensky.denik.cz/zpravy_region/u-lipovce-objevili-jeskyni-plnou-krapniku
 
.................................................................
20. 7. 2013 - Nová jeskyně v Moravském krasu (Česká televize)
www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/235421-nova-jeskyne-v-moravskem-krasu/
.................................................................
8. 10. 2014 - V útrobách Býčí skály učinili jeskyňáři mimořádný objev (Blanenský deník)
www.denik.cz/zajimavosti/v-utrobach-byci-skaly-ucinili-jeskynari-mimoradny-objev

.................................................................

 

 

 

Matalova Vymodlená - zpráva o průzkumu jeskyně

Michal Šenkýř, Libor Budík, Speleofórum 33/2014, str. 5 -7