Moje zápisky z Krasu i nekrasu

6. července 2016 - čtyři roky v Krasu aneb dobře zmapovaný Moravský kras nemá co již nabídnout...

Když jsem se odepnul z lana ve Slunovratovém dómu a vydali jsem se s Jirkou na tzv. "objevitelský pochod" přes Slunovratovou chodbu, Zlom až k Prozatímnímu konci jeskyně, tak se mi splnil jedem můj krasový cíl, pro který jsem do toho okamžiku žil. Poznal jsem, jaký to je vlastně pocit, jít s vědomím, že jsem v místech, ve kterých přede mnou ještě nikdo nikdy nebyl.

Každý krok vede do úplného neznáma. Světlo našich čelovek a výkřiky plné objevitelské euforie prostupovaly prostory, ve kterých doposud panovala absolutní tma a posvátné ticho, které občas narušovalo jen hluk způsobený přirozeným vývojem jeskyně.

Sto metrů nových objevů v našem hustě probádaném krasu lze považovat za úspěch. Hlavně, když se jedná o lokalitu, nad kterou spousta lidí ohrnovala nos a smála se nám. Nemuseli jsme kvůli tomu jezdit stovky kilometrů do zahraničí. Byli jsme pro někoho jen banda zoufalců, ale tato banda zoufalců za dva roky dokázala udělat objev, o kterém se někteří vyjádřili, že jsme si to mohli rozložit na dvacet let.

Když jsem začal jezdit do Moravského krasu, setkával jsem se s názory, že Moravský kras již nemá co nabídnout. Vše podstatné bylo objeveno. V té době, když mne jako nováčkovi někteří zkušení jeskyňáři zkoušeli vysvětlit situaci v Moravském krasu tímto argumentem, tak Vymodlená měla sotva deset metrů.


Foto: Chodba Slunovratu (autor: Zina Rudová).

K dnešnímu dni jeskyně Matalova Vymodlená má střízlivým odhadem přes tři sta padesát metrů a stále neřekla své konečné slovo. Kdo by to před čtyřmi lety čekal? Pamatuji si mé první Speleoforum. Tehdy by mne ani ve snu nenapadlo, že příští rok budeme to my, kdo si odnese ceny za objev roku. Myslím si, že jsem v té době nebyl jediný.

Až vám někdo bude vyprávět o tom, že Moravský kras nemá již co nabídnout, vzpomeňte si na Vymodlenou, která před čtyřmi roky měla jen deset metrů a to ještě vykopaných bez nějakých jasných vodítek, které by naznačovaly nějaký progres.

Nicméně nemusím zůstávat u Vymodlené. Dá se najít spousta příkladů z minulosti. Momentálně mne napadá třeba závrt Okrouhlík. Otevírka tohoto závrtu na okraji Moravského krasu v roce 1968 nepřinesla vysněné očekávaní a odhalené pokračování, ve kterém se voda ztrácela, představovala úžinu, kterou by bylo potřeba rozšířit. Proto toto bezvýznamné pracoviště je opuštěné a po čase ho bere za své skupina Devon.

Až budete mít pocit, že pracujete na bezvýznamném pracovišti, zkuste se ozvat třeba Mojmírovi a nabídnout mu pomoc při pracovní akci na Okrouhlíku. Moc rád vás provede za odměnu Okrouhlíkem. Určitě to stojí za to vidět třeba Půlnoční propast. Tak se dokáže odměnit bezvýznamné pracoviště za trochu víry a nezlomné úsilí.


Foto: Půlnoční propast - Okrouhlík (autor: Jindřich Dvořáček (vice zde>>).

Jen to prostě nevzdat při prvním neúspěchu, protože ne vše je takové, jak se na první pohled zdá. Můj oblíbený autor Paolo Coelho napsal a nejen on, že nejtemnější noc je před úsvitem. Toto přísloví převádí do praxe tím, že osud nám vždy na cestě pošle před cílem tvrdou zkoušku, aby ověřil, jestli jsme hodni tohoto cíle anebo to vzdáme pár metrů před jeho dosažením a tím nejsme hodni dosáhnutí odměny, která nás v cíli čeká.

Napadá mne hromada příkladů, ať už z osobního života anebo z jeskyňaření, které tomuto přísloví dávají za pravdu. Nejkrásnější je asi příklad, který se odehrál před objevením Osmdesátky, když jsme všechno své úsilí zaměřili s Milanem do sondy pod stropním korýtkem. Půl roku práce vyústilo do úzké pukliny. Tehdy jsem kdesi hluboko v koutku duše začal rezignovat, ale naštěstí vůle vytrvat byla silnější. Navázali jsme na místo, kde jsme skončili před půl rokem. O dva metry dál se Jirkovi a Milanovi povedlo napíchnout Osmdesátku. Celou dobu jsme to měli nad hlavou...

Opusťme však historii a vraťme se do současnosti. Existuje několik lokalit, které by vloni nebo předloni u jeskyňářů nezúčastněných skupin nevyvolalo debatu o nadějnosti ani u piva. A dnes s nadšením sleduji třeba skromné informace o výzkumu z nedávno nově otevřené Lipovecké ventaroly. Beznadějně nevypadá ani pracoviště Pod kaplí v jeskyni Dagmar. S otevřenou pusou sleduji tvrdošíjnou a vytrvalou práci na ZUBu, která je odměněna čas od času objevy, které by někteří jeskyňáři přešli bez povšimnutí.

Samozřejmě máme ve Vymodlené prostoru ironicky pojmenovanou dóm Jižanů. Když jsme přemýšleli o pojmenování, tak jsem řekl, že to bude dóm Jižanů, protože tady na Vymodlené to je jen mikro objev, ale u jižanů by to byl velkoobjev.

Ano, samozřejmě, lze si to vyložit jako výsměch někomu, kdo se plahočí na blbodírách, ale skutečný význam tohoto pojmenování poukazuje na to, jak je všechno relativní, protože od dob, co jsem viděl Slovinský a Rumunsky kras, tak věřím v to, že kdybych seznámil nějakého jeskyňáře ve světě s historií  Vymodlené, tak mi řekne, že bychom museli objevit minimálně druhou Amatérskou jeskyni, aby vynaložené úsilí odpovídalo rozměrům objevených prostorů.

Myslím si, že vše je tak, jak říká české přísloví (možná ho trochu popletu, ale myslím si, že v tomto případě to neuškodí): Není malých divadel, jen malých kašpárků...

Ano Milane, máš pravdu. Původně toto mělo být hodnocení mých pracovišť ve spodních partech Vymodlené. Nicméně, když jsem si přečetl rozhovor s kostrou pravěkého lenochoda, tak mi to přece jen nedalo. Věřím, že Moravský kras má stále co nabídnout všem těm, co se neposerou hned po prvním neúspěchu (a tím nemyslím nikoho konkrétního). Jen bych čekal od někoho kdo stojí v čele trochu víc patriotismu a více povídání o českých jeskyní...

PS: Jako krásné podtrhnutí tohoto článku může posloužit fakt, že jen pár hodin po jeho zveřejnění, Kuba z Tartarosu oznámil, že dnes díky čerpáku na Lopači se povedl objev. Přitom na Lopač se v Krasu taky názory různí. Každopádně dostat se přes Lopač až k Vývěru nebude procházka růžovým sadem, ale je to nádherná výzva. Věřím, že takový objev potěší a dodá sílu.